Vladimir Sorokin: MONSTRUM Z MINULOSTI.

24. února 2022 skořápka ‚osvíceného autokrata‘, v níž se celých těch dvacet let skrýval, pukla a rozpadla se na kousky. A svět spatřil
monstrum, šílené ve svých tužbách a nelítostné ve svých
rozhodnutích. Obluda rostla postupně, rok za rokem nabírala sílu
a sála živnou šťávu ze své absolutní moci, imperiální agresivity,
zloby, bičované postsovětskými resentimenty a nenávisti k západní
demokracii. Dnešní Evropa už nebude mít co do činění s někdejším,
ale s novým Putinem, který odhodil masku „ekonomického
partnerství“ a „mírového soužití“. Od toho už se míru nedočkáme.
Ale jak a proč k tomu došlo?
V dnes již klasické filmové trilogii Petera Jacksona Pán prstenů
v závěrečné scéně, kdy má Frodo Begins hodit proklatý prsten moci,
který přinesl obyvatelstvu Středozemí tolik útrap a válek, do kypící
lávy, najednou se rozhodne, že si ho ponechá. A z vůle prstenu se
jeho tvář náhle začne proměňovat a získávat první znaky
monstróznosti. Prsten moci ho plně ovládne. Jedině že v Tolkienově
knize všechno končí dobře...
Když roku 1999 nemocný Jelcin posadil Putina na ruský mocenský
trůn, byla jeho tvář sympatická, možná dokonce přitažlivá, a jeho rétorika zcela zdravá. Mnozí měli dojem, že na vrchol ruské mocenské pyramidy stoupá inteligentní úředník, jemuž je jakákoli pýcha či povýšenectví cizí, a zároveň moderní člověk, který chápe, že postsovětské Rusko před sebou má jen jednu jedinou cestu perspektivního rozvoje – demokracii.
Hodně o ní ve svých prvních interview mluvil a sliboval ruským
občanům pokračování reforem, svobodné volby, svobodu slova,
dodržování lidských práv ze strany moci, spolupráci se Západem, ale hlavně střídání osob v nejvyšších úřadech.
„Nemám v úmyslu se toho křesla křečovitě držet!“ prohlásil
tehdy Vladimir Putin.
V Rusku, jak známo, lidé stejně jako kdysi věří slovům
a zevnějšku svých vládců. No a tenhle člověk byl, řečeno s Gogolem
o jeho hrdinovi z Mrtvých duší, „v každém ohledu příjemný“ –
otevřený v komunikaci, snažící se každému porozumět, seriózní, ale
zároveň vybavený smyslem pro humor a dokonce i sebeironii.
V té době ho někteří politici, intelektuálové či politologové,
kteří jsou dnes zuřivými odpůrci Putina a jeho systému, jednoznačně podpořili, a leckdo z nich dokonce ve snaze pomoci mu k vítězství v nejbližších volbách vstoupil do jeho předvolebního štábu. A on zvítězil. Jenže osudový prsten moci už okoval jeho prsteník a konal své zhoubné dílo – v tom na první pohled sympatickém a živém člověku se začalo zvolna rodit imperiální monstrum.
Moc v Rusku má podobu pyramidální. Tuto pyramidu v 16.
století zbudoval Ivan Hrozný – ambiciózní krutý car, zmítaný
paranoiou a mnoha charakterovými kazy. Ten za pomoci své osobní
gardy, zvané opričnina, ruský stát krvavě a tvrdě rozdělil na Moc
a Lid, na našince a cizáky, mezi nimiž vyhrabal hluboký příkop.
Svazek se Zlatou hordou ho přesvědčil, že velké Rusko je možné
spravovat jediným způsobem: jako okupační moc na tomto
obrovském obsazeném území. Moc s manýrami okupanta musí být
silná, krutá, nepředvídatelná a pro lid nepochopitelná. Lid smí jen
poslouchat a kořit se. A na vrcholu té temné pyramidy sedí jeden
jediný člověk, vybavený absolutní mocí a všemi právy.
Je to paradox, ale za těch pět století se princip ruské státní moci
nezměnil. Což považuji za největší tragédii naší země. Středověká
pyramida tady celou tu dobu neochvějně stála, měnila svůj povrch,
ale ne konstrukci. A na jejím vrcholu vždy seděl jeden jediný ruský
vládce – Petr I., Nikolaj II., Stalin, Brežněv, Andropov... Dnes tam
už přes dvě desetiletí trůní Putin. Starý slib porušil a svého křesla se
drží ze všech sil. Mocenská pyramida vladaře intoxikuje absolutní
mocí. K nejvyššímu mocipánovi a jeho svitě vysílá archaické,
středověké vibrace: „Jste páni této země, jejíž celistvost se dá
zachovat jedině silou a krutostí. Buďte neprůzrační jako já, nelítostní a nepředvídatelní. Dovoleno je vám všechno, musíte v obyvatelstvu vyvolávat strach a strnulou hrůzu. Lid vám nemusí rozumět, ale musí se vás bát.“ Soudě podle posledních událostí Putina zcela opanovala šílená myšlenka obnovy Ruské říše.
Středověkou konstrukci pyramidy bohužel nezbořil ani Jelcin, jehož
k moci vynesla perestrojková vlna. Ten také jen obnovil její povrch,
takže místo chmurného sovětského betonu tu najednou byla křiklavě barevná plocha, tvořená reklamami na západní zboží.
V Jelcinovi pyramida moci prohloubila jeho nejhorší povahové rysy: svéhlavost, hrubost i alkoholismus. Jeho tvář se proměnila v těžkou nehybnou hrubě povýšeneckou masku. Během svého panování rozpoutal nesmyslnou válku s Čečenskem, které se hodlalo od Ruské federace odloučit.
Pyramidě, již vystavěl Ivan Hrozný, se podařilo probudit v dočasném demokratovi imperialistu: jako pravý ruský car vyslal na Čečensko tanky a bombardéry, čímž čečenský národ odsoudil k útrapám a obětem.
Jelcin a budovatelé perestrojky v jeho okolí nejenže proklatou
pyramidu moci nezbořili, ale na rozdíl od poválečných Němců, kteří
během 50. let mrtvolu svého nacismu pohřbili, oni nepochovali ani
svou sovětskou minulost. Zdechlinu tohoto netvora, který zničil
desítky milionů životů vlastních občanů a vrátil o zemi o 70 let zpět,
jen odhodili do kouta – však shnije sama. Jenže se ukázalo, že
zdechlina je nanejvýš životaschopná.
Jakmile získal moc Putin, začal se měnit a ti, kteří ho zpočátku
vítali, postupně pochopili, že tyhle proměny Rusku nevěští nic
dobrého. Televize NTV byla rozdrcena, jednotlivé televizní stanice
začaly přecházet do rukou Putinových souvěrců, zavládla v nich
tvrdá cenzura a Putin se ocitl mimo jakoukoli kritiku.
Zatčen a na deset let uvězněn byl Michail Chodorkovskij, šéf
nejbohatší a nejúspěšnější ruské soukromé firmy. Jeho společnost
JUKOS rozkradli Putinovi kamarádíčci. Smyslem této „zvláštní
operace“ bylo poděsit další ruské oligarchy. A to se podařilo:
leckteří odjeli do zahraničí, ale ti zbylí přísahali Putinovi věrnost
a z leckoho z nich se staly jeho „peněženky“.
Mocenská pyramida se rozvibrovala a ty vibrace zastavily čas.
Země jako obrovitá kra vyplula do minulosti, nejdřív do sovětské
a pak do vyloženě středověké. Putin prohlásil, že rozpad SSSR je
největší geopolitickou katastrofou 20. století. Pro všechny normálně
uvažující sovětské občany ty přitom bylo vyložené štěstí – po celé
zemi jste nenašli rodinu, přes niž by se nepřevalilo rudé kolo
stalinských represí. To zničilo miliony životů. Desetimiliony občanů
zažily otravu chimérou komunismu, neuchopitelné ideologie, která
od lidí požadovala mravní i fyzické oběti. Jenže Putin ze sebe
nedokázal vypudit důstojníka KGB, jehož učili, že Sovětský svaz je
naděje celého pokrokového lidstva, kdežto Západ je nepřítel, který
je schopný jedině nás morálně rozložit. Stroj času spustil obráceným směrem, vrátil se tak do let svého sovětského mládí a postupně donutil všechny podané, aby se tam vrátili taky.
Zhoubnost mocenské pyramidy spočívá v tom, že vládce, sedící
na jejím vrcholu, přenáší svou psychosomatiku na veškeré
obyvatelstvo země. Putinova ideologie je přitom velmi eklektická:
úcta ke všemu sovětskému sousedí s feudální etikou a Lenin zase
s carským Ruskem a pravoslavím.
Za Putinova oblíbeného filozofa je považován Ivan Iljin – monar-
chista, ruský nacionalista, antisemita, ideolog bílého hnutí, jehož
Lenin v roce 1922 ze sovětského Ruska vypudil a který závěr svého
života strávil v emigraci. Když se v Německu dostal k moci Hitler,
Iljin ho jako vůdce vřele vítal, hlavně za to, že „zastavil bolševizaci
Německa“. „Kategoricky odmítám hodnotit německé události
posledních tří měsíců z pohledu německých Židů...“ psal tehdy.
Když ale Hitler prohlásil Slovany za rasu druhé kategorie, velmi se
ho to dotklo a za kritiku führera se dostal až na gestapo, odkud ho
vysvobodil Sergej Rachmaninov. Hned nato se přestěhoval do
Švýcarska. Ve svých statích Iljin vyslovoval naději, že po pádu
bolševismu se v Rusku vynoří jeho vlastní vůdce, který velkou zemi
pozvedne z kolenou. „Rusko zvedající se z kolenou“ je oblíbený
slogan Putina a jeho putinistů. Stejně jako Iljin se opovržlivě
vyjadřuje o ukrajinském státu, „který vytvořil Lenin“. Ve skuteč-
nosti není tvůrcem nezávislé Ukrajiny Lenin, ale Ústřední rada
v lednu 1918 hned poté, co Lenin rozehnal Ústavodárné
shromáždění. Tento stát se zrodil kvůli Leninově agresi, nikoli jeho
zásluhou. Iljin byl přesvědčen, že pokud po bolševicích nastoupí do
čela Ruska moc „protinárodní a protistátní, servilní vůči cizákům,
rozvracející zemi a vlastenecky vykastrovaná, která nehájí výlučně
zájmy velkého ruského národa a místo toho dá prostor všelijakým
zprostituovaným Malorusům, jimž se o státnost postaral Lenin, pak
revoluce neustane, ale vstoupí do nové fáze záhuby, způsobené
západním rozkladem“.
„Za Putina Rusko vstalo z kolen!“ opakují často Putinovi
vyznavači. Kdosi už smutně zažertoval: Země vstala z kolenou, ale
pak velmi rychle klesla na všechny čtyři – pod tíhou korupce,
autoritářství, úřednické zvůle a bídy. A teď tedy můžeme ještě dodat – a války! Za těch dvacet let se stalo mnohé. Prezidentova tvář se proměnila v neproniknutelnou masku, z níž tryská krutost, zloba a věčná nespokojenost. Jeho hlavním komunikačním nástroje se stala lež – jednou malá, jindy velká, naivně povrchní, anebo naopak důsledná, doplněná rozmanitými odstíny sebeklamu. Rusové už si na lživou prezidentovu rétoriku zvykli. Jenže on naučil naslouchat své lži i Evropany. Do Kremlu se slétají další a další šéfové evropských států jen proto, aby si každý vyslechl svou porci
fantastických lží (teď už pronášených za paranoidně gigantickým
stolem), přikývl, na tiskové konferenci prohlásit, že „dialog byl
konstruktivní“ a zase odletěl do horoucích pekel.
Paní Merkelová připustila, že podle jejího názoru Putin žije ve
vlastním fantaskním světě. Jenže pokud je to tak, pak jakou má cenu vést vážně míněná jednání s takovýmto potentátem?! On přece není ani spisovatel, ani malíř, on má žít v normálním světě a být odpovědný za každé svoje slovo. Paní Merkelová, která vyrostla
v NDR a Putinovu podstatu velmi dobře chápe, s ním přesto šestnáct let „nastolovala dialog“. Jaké jsou ale výsledky tohoto dialogu: obsazení části gruzínského území, anexe Krymu, vytvoření a faktické podmanění Luhanské a Doněcké lidové republiky a nejnověji rozsáhlá válka s Ukrajinou. „Mírotvorce“ Obama po válce s Gruzií a uchvácení části jejího území Putinovi navrhl... reset vztahů!
Zkrátka a dobře: Víš ty co, milý Vladimíre? Zapomeňme na všechno
a začněme znovu, na čisté stránce. Výsledkem „resetu“ byla anexe
Krymu a válka na východní Ukrajině.
Vnitřní Putinovo monstrum odchovávala nejenom naše
mocenská pyramida a prodejná ruská elita, již Putin jako panovník
satrapům házel tučná korupční sousta.
Svým kývalstvím Putinovi k jeho dnešní podobě pomáhali
i nezodpovědní západní politici, cyničtí byznysmeni, prodejní
novináři i politologové.
„Jaký silný a důsledný vládce!“ To je vyloženě fascinovalo.
„Nový ruský car“ pro ně byl čímsi na způsob ruské vodky nebo
kaviáru – dodává to elán!
Za tu dobu jsem v Německu potkal nejrůznější Putinovy ctitele
– počínaje taxikáři a konče velkopodnikateli a profesory. Jeden
zestárlý účastník studentských bouří z roku 1968 se mi přiznal:
„Ten váš Putin se mi líbí!“
„Proč konkrétně?“
„Je v něm síla. Mluví pravdu. A je proti Americe, ne jako ti naši
slizouni!“
„A nevadí vám, že v Rusku řádí obludná korupce, prakticky
nemáme ani volby, ani nezávislé soudy, že opozice se likviduje,
venkov je zbídačený, Němcov je dávno po smrti a televize se
změnila v pouhý nástroj propagandy?“
„Ne. To jsou vaše vnitřní záležitosti. Když to Rusové snášejí
a neprotestují...“
Tomu říkám železná logika. Jak se zdá, německé zkušenosti 30. let
podobné Evropany ničemu nenaučily. Já ale doufám, že většina
Evropanů je jiná. Ti přece vědí, čím se diktatura liší od demokracie
a mír od války. Putin plně v tradicích své prolhanosti říká ruskému
útoku na Ukrajinu „zvláštní vojenská operace“ proti „ukrajinským
agresorům“. Takže – mírumilovné Rusko nejdřív „ukrajinskou
juntu“ anexí připravilo o Krym, pak rozpoutalo hybridní válku na
východě Ukrajiny a teď na ni ještě ke všemu zaútočilo. Skoro jako
Stalin na Finsko v devětatřicátém.
Putin si ale zvláštní operaci učinil z celého svého života. Z řádu
černých rytířů KGB si přinesl nejen opovržení vůči „obyčejným“
lidem, kteří pro sovětského státního molocha vždy představovali jen
spotřební materiál, ale také ústřední zásadu každého čekisty: hlavně
ani jediné slovo pravdy. Vše musí být skryto a utajeno. Jeho osobní
život, příbuzní, zvyky – to vše bylo odjakživa tajné, a právě proto to
obrůstalo domněnkami a smyšlenkami.
Dnes je ale jasné jedno: touto válkou Putin překročil příslovečnou rudou linii. Maska spadla, krunýř „osvíceného autokrata“ pukl. Teď musí všichni západní Putinovi sympatizanti zmlknout a uvědomit si, že v Evropě 21. století zuří válka.
Agresorem je Putinovo Rusko. Válka Evropě přinese oběti na
životech a materiální zkázu. Tuto válku rozpoutal člověk, zkažený
absolutní mocí, který se ve sví šílenosti rozhodl, že překreslí mapu
světa. Když si poslechnete jeho projev, v němž vyhlásil „zvláštní
operaci“, zjistíte, že o USA a NATO se v ní mluví mnohem častěji
než o Ukrajině. A vzpomeňme si na jeho „ultimátum“, adresované
Severoatlantické alianci. Jeho terčem není Ukrajina, ale celá západní
civilizace, k níž nasál nenávist společně s černým mlékem KGB.
A kdo za to všechno může? My, Rusové. Tuto vinu teď na svých
bedrech poneseme až do zhroucení Putinova režimu. Ten se zhroutí
docela určitě a útok na svobodnou Ukrajinu je začátek jeho konce.
Putinismus je předurčen ke zkáze, protože je nepřítelem svobody, nepřítele demokracie. Dnes už to lidé chápou definitivně.
Zaútočil na svobodnou demokratickou zemi jen proto, že je svo-
bodná a demokratická. Je ale předem odsouzen k zániku, protože
svět svobody a demokracie je neskonale větší než jeho ponurý
a temný pidisvět. Protože hlásá nový středověk, korupci, lež a po-
šlapání základních lidských svobod. Protože Putin je minulost. A my
musíme učinit vše pro to, aby toto monstrum navždy zůstalo
v minulosti – i se svou pyramidou moci. (přeložil Libor Dvořák)
https://www.facebook.com/.../Monstrum-z-minulosti-Prsten...