Cituji [Niels-Peter Hammersholt Petersen](https://www.facebook.com/groups/5389142490/user/100001272702801/?__cft__[0]=AZXXaUUkGnOvtK0XNI-AgcJNehxtSdRHk5q65PKZGHunRCyMRGkgTP8lK54lXccjz9e55dcPnX3MtM3LVPXGSrXTUwvVCPQcJXNj4zcKxPrf5Afe4E6UiLhWxLPojJCMattJ2htuXAWxlImgXy2qXTmEq9Cp2nln5tldQo8ygDCWuGppj_Hqj61IpWRXmrGaOf5LWUebINKUFhr7PKHxQI6xCM9dVCbvXSdK6Ag9xf7ICg&__tn__=%2CP-R)a ze skupiny Anthroposophy:
Proč bojujeme o to, co je pravda?Myslím, že to děláme, dokud nebudeme dost silní na to, abychom přijali nejistotu. A to není snadný úkol – protože v nejistotě je možné všechno, včetně představy, že vše, čemu věřím, může být špatně. Toto uvědomění může vyvolat mysl natolik úzkost, že ustoupíme do pseudobezpečnosti a spojíme se s ostatními, kteří sdílejí naše Tyto skupiny poté vytvářejí komunity kolem svých skrytých nejistot, na jiné skupiny se svými vlastními skrytými nejistotami, přesvědčeny, že jejich verze nejistoty je nejlepší.Když se díváme na svět, zdá se, že většina komunit je vybudována takto: abychom zamaskovali vlastní nejistotu a cítili pohodlí skupinové solidarity, protože společně skandujeme strachem poháněné „pravdy“, které byly zvoleny k zakrytí nekonečné černé díry pochybností.Ale dokud budujeme komunity, abychom skrývali naši nejistotu, další komunity se stanou nepřáteli. Budou vnímáni jako hrozby pro křehké "pravdy" naší vlastní skupiny, protože pravdy vybrané ze strachu nejsou nikdy příliš pevné.Podle mého názoru komunity zakořeněné ve skrytých nejistotách vždy vytvářejí konflikt – na každé úrovni. Duševní války, emoční války a fyzické války vznikají proto, že maska nejistoty strachů, které nás zanechává v poušti pochybností, kde se naše křehké komunální pravdy rozpadají jako písek.Věřím, že je moudřejší vydat se jinou cestou: přijmout nejistotu a přijmout ji jako základní podmínku fyzického světa. Tím bychom mohli dosáhnout moudrosti podobné moudrosti Sokratovi. Myslím, že se to může stát zpochybněním našich vlastních nejistých pravd a začneme být zvědaví na nejisté pravdy ostatních. Možná bychom dokonce mohli dosáhnout místa, kde bychom mohli vést upřímné konverzace o samotné nejistotě – o jedné věci, kterou všichni sdílíme, nebo alespoň já tvrdím, že všichni sdílíme. 
Kdybychom mohli přijmout nejistotu jako ústřední pravdu světa, nemuseli bychom bojovat o křehké komunální pravdy, na kterých lpíme – o pravdy vyvolené ze strachu, že se postaví proti naší nejistotě.Místo toho bychom si mohli rozvíjet názory s vědomím, že se mohou mýlit. Kdo ví? Tato upřímnost může přinést nečekaný dar, který se nesl v lůně nejistoty – možná větší míru bezpečí.Je ale neuvěřitelně těžké žít s nejistotou – nebo alespoň mi to tak přijde. Neustále se chytím, jak pobíhám kolem jako bláznivý kohout pravdy, kokrhávám prázdná slova – protože ve skutečnosti toho vím velmi málo. A bolí to nevědět. Au.I tak mám názor - máte lepší? Ahhh, skvělé! Pojďme je společně prozkoumat a zjistit, jestli jsou jen krytím naší základní nejistoty a nevědomosti. Protože často bývají, nebo tak tvrdím.Například mám názor na Krista - silný. Což znamená, že to nemusí být pravda, protože to tak hluboce cítím. Představuji si Krista na kříži na Golgotě, trpícího, se zloději vedle něj. Kopí mu probodne bok a svět už nikdy není stejný. Do aury světa proudí milost I-moc a láska k celému lidstvu. Jaký obraz – jaká síla – jaká oběť – jaký božský dar nám dal kříž na Golgotě.Tento dar je ve mně tak silný, že občas cítím pokušení obrátit kříž vzhůru nohama a vést válku proti každému, kdo nevidí hlubokou pravdu tohoto obrazu – jako rytíře lásky a pravdy. Ale když to udělám, všechno je ztraceno.Každá věc je ztracena v momentě, kdy se kříž promění v meč držený rukou mé vlastní pravdy – nebo to tak tvrdím.
2025 ©