Kultivace vědomí
Již jsem při různých příležitostech odkazoval na Salvatora Lavecchiu a jeho poslední knihu (1), která se úspěšným, velmi moderním trojskokem po sebereflexní esoterice přibližuje k učení Rudolfa Steinera o smyslech a tím o „souzvuku mezi odstředivé a dostředivé, vjemové gesto „já“ související se sebou samým a se světem (1). Trojskok spočívá v tom, že nejprve následuje praxe sebereflektované esoteriky ve smyslu intelektuálního sebetréninku a konkrétně ji popíše, pak v tomto světle osvětlí Steinerovo komplexní učení o smyslech – a nakonec ve třetí části, pohledy na lidské ego a k rozvoji každodenního života současnosti.Vnímající já tak není nasáváno ani ledově temnou, sklerotizovanou, vždy lokalizovanou a monitorovatelnou hustotou atomárního já, ani elektricky vyhřívanou, emocionálně nesoustředěnou, netvořivě extatickou prázdnotou bezduchého psychického já. „(1) Na atomistické já lze pohlížet jako na pocit, introvertní ego, které se při výkyvu kyvadla stále ztrácí v nekonečném rozptýlení smyslových, mediálních a komunikačních aktů. Inkrustované ego se citově a mentálně ztrácí ve vnějších požadavcích. , fámy, manipulace a „veřejné mínění“ sociálních sítí a propagandistické aktivity.
Cesta školní docházky chce získat svobodu vést z tohoto vnitřního přesvědčivého zmatku v péči vyšších smyslů a rozvoji stabilního centra:
" Obraz ega jako duchovního centra - ke kterému vedou tělesné smysly - a obraz ega jako neomezeně otevřené sféry světu - do které vedou smysly duše - mohou, počínaje vyššími smysly, znít společně." jako živá, tvořivá jednotka: jako ego, generativní, sférická prázdnota, nevyčerpatelně centrovaná sama v sobě a zároveň nekonečně otevřená světu; ne jako bez ega, ale jako absolutně nesobecká, bdělá, hřejivá, sluneční prázdnota." (1) Co tím ale Lavecchia myslí? Hovoří o intimní harmonii sfér světla a tepla, o konci bohů a počátku toho, co je vlastně lidská vůle, ale proč, k čemu, kam? Je zřejmé, že Lavecchia se zpočátku zabývá „ rozhodnutím pro duchovní přítomnost“(2) svobodně zakročit proti dessensu a zombifikaci (odpovídající: 2), tedy hlubokému pádu do materialismu, temným aspektům technizace, které Lavecchia chápe zároveň jako svobodné rozhodnutí pro vnitřní „ vzkříšení jako nové stvoření světového loga“ (2).
To je to, co by měla přinést kultivace „ vědomí “ (3). Objevení rajské zahrady prázdnoty, ve které kvetou květy Logosu, oddanost hluboké, temné straně podzemního moře, v níž lze objevit dříve neznámé hlubokomořské obyvatele, to nejsou všechny místnosti Chemické manželství Christiana Rosenkreutze? Ano i ne. Ano, pokud to chápete jako volné ego, které se vzdaluje, objevuje a pěstuje svou lásku k vnitřní pohyblivosti.
Intuice a jemná vůle
Ale na druhou stranu, jak Georg Kühlewind tak obsáhle ukázal, tato prázdnota je také prvkem každého jednotlivého vědomého aktu myšlení a porozumění, každého setkání ve smyslových a dialogických termínech; Vzít si zpět aktivní sebevůli, přijmout a vnímat to druhé ve mně, já v tom druhém, je základem každého lidského porozumění:
takhle. . Steiner zdůrazňuje, že myšlení je naše vlastní činnost, naše konání, v polárním, charakteristickém kontrastu s jeho daností. To, že to vnímáme jako naši činnost, platí o evropsky vzdělaném lidstvu zhruba od 9. století. Zřetelně zažitá činnost je také dualita. Na jedné straně je myšlení vždy věcí vůle; Na druhé straně se z toho v okamžiku intuice zjevení něčeho nového stává „převrácená vůle“, tedy vnímavá. Tato vůle je zcela odlišná od běžné. Je to, jako by říkal „Buď vůle tvá“ nebo „Tvoř mě“. Proto je vzácné a záměrně obtížně vyrobitelné. Je to stejná vůle, která působí při meditaci a osvětluje ve chvílích intuitivního myšlení.
V průběhu zkoumání či pozorování myšlení se stále více ukazuje, že Steiner považuje intuici, samotný akt porozumění, za pravé myšlení. Nyní je intuitivní nalezení nové myšlenky na jednu stranu něčím, co lze nazvat darem či milostí, ale na druhou stranu je to vysoce individuální; ano, to je to, z čeho se skládá skutečná individualita, že má velmi jedinečné a charakteristické intuice.“ (4)
„Porozumění“ je více než čistě mechanické prohlášení a kategorizace; To, co je myšleno, je porozumění, účast, oddanost. V gestu pozornosti, které se zbavuje vlastního názoru a očekávání, může vzniknout chápání druhého jako druhého – mimo vypočítavost a kontextualizaci. To není jen aktivita vlastního myšlení, je to chvíle pozastavení se a aktivního nechat se utvářet. Teprve poté, po rozpoznání prázdnoty, následuje kontextualizace, relativizace, možné uchopení konotace, skrytý záměr, vedlejší aspekty.
Absence vnitřního prostoru
Mechanické omezení, jak si člověk všimne u lidí, kteří vědomě „cvičí“ a přistupují k setkání s tímto postojem, je bohužel málo platné. Ve skutečné, jemné vůli se do ní houpe láskyplný, já lpící doprovod. Chybí-li participativní, srdečný prvek, veškeré úsilí je marné a člověk naráží na tvrdošíjnou egocentricitu. Na druhou stranu skuteční mistři ticha dokážou se svým protějškem, alespoň občas, zázraky: při setkání v rozhovoru jsou najednou na stole věci, kterých si mluvčí ani neuvědomoval; Záměry, které stále čekaly uvnitř, aby se staly vědomím, se třpytí. Milovník ticha, mistr, opravdu dokáže hory přenášet a pomáhat jako duchovní porodní asistentka.
Pochopitelně nelze vyžadovat ani pochopení: „Pochopte mě“ je marné volání o pomoc v uvázlém vztahu, které ohlašuje nadcházející šok. Je-li dialogický vzorec udušen v rutině každodenního života, snad jen tento šok může přinést pohyb do setkání, která jsou zatížena vzájemnými očekáváními a projekcemi. I když mentální aparát najde jistotu a kontinuitu ve vzájemném potvrzování a ritualizovaných setkáních, ego v podzemí, které volá po svobodě, se může postavit proti tomu, aby nebylo skutečně pochopeno, ale spíše bylo pohřbeno rituály. Jak k tomu došlo? Jak bylo možné dát si tak málo prostoru? Proč se navzájem dusíte? Nedostatek vnitřního prostoru umlčuje
Individualita se probouzí v tichu
Je paradoxní, že „pravá individualita“ (Kuhlewind) netrvá na své výjimečnosti a vyvolení – to by byl narcismus – ale spíše nechává prostor, umí se vyprázdnit, aby aktivně naslouchal druhému a druhému v prázdné oddanosti. aby se to rozvinulo. „Opravdová individualita“ ožívá pouze v tichosti. Jedině v ní může najít originál. Kreativa se objevuje – ať už jako intuice, jako uchopení záměru druhých nebo jako nový kontext ve výzkumné komunitě.
Bohužel nelze zachytit jemnou vůli, vnitřní klid, pohyblivost, duchovní přítomnost. Není to součást člověka, není to aspekt charakteru. Člověk se jím nemůže ozdobit ani si ho přivlastnit. Není to součást příliš lidské soutěže. Kdo před sebou jako monstranci nese něco jako svého zasvěcence, už ztratil veškerou čest. Nemůžeš to uchopit, nemůžeš to vzít, nemůžeš to udržet. Vždy je to jen návrat k původnímu kreativnímu proudu, který tam prostě je. Člověk odhodí sebeobraz, medaile, monstrance, očekávání, eufemismy, „představy“, mentální reflexy. Stojíte ve vodě až po hruď a hodnotíte horizont. Zapomínáte na perspektivu. Plaveš.
V tichu se vnitřní a vnější stávají formami jiného světa, stejně jako čas sám.Vědomí (Laveccia) ve své naprosté průhlednosti nezná čas ani místo. Ale kupodivu do značné míry duchovní sféra. To Lavecchia neustále zdůrazňuje. Duch se zakouší v kvaziprostorové kvalitě, ale v čisté přítomnosti, proti níž vlnobité světlo v nejrůznějších podobách jakoby zvenčí proudí. Ego se samozřejmě také prožívá v různých představách. Ale prázdná sféra je to, k čemu se znovu a znovu vrací: „ ...sama tatáž, generativní, sférická prázdnota, nevyčerpatelně centrovaná sama v sobě a zároveň nekonečně kosmopolitní sféry...“ (1)
Participativní vědomí a meditativní folklór
Toto já-vědomí v meditaci, které se jeví jako duchovní sféra, mělo předchůdce, kteří sahají do raných kultur, které stále zažívaly myšlení, které se podílelo na přírodě a běhu roku - také jako forma sféry. Ale odříznutí a odříznutí účasti na přírodních procesech bylo také cestou k sebereflexi a sebepojetí, jak popisuje Kühlewind: „„Spící“ myšlení, které není vědomě používáno, je jako zbytek participace, který se rozpouští ve vrstvách nebo ve fázích. Toto rozpuštění lze vysledovat ve vývoji věd, jejichž sled ukazuje postup od nejvzdálenějšího vnějšího světa k pochopení světa vnitřního. Nejprve jsou to znalosti o hvězdách, jejich průběhu, periodicitě. Pak vědomí uchopí bezprostřední okolí: objeví se geometrie, geodetické znalosti. I později člověk své tělo vidí vědeckým okem, tedy odcizuje. Konečně je objeveno vědomí a jeho obsahy či duše – to dokazuje psychologie, epistemologie a lingvistika. Vybraní předchůdci zabývající se vědomím nebo duší tu byli od nejstarších dob;" (5)
Vědomí, které si uvědomuje samo sebe – ale prozatím s minulým charakterem, vždy zpětně reflektující obsah, který již byl vytvořen – je nejdále od participace, když se obrátilo zpět k sobě. „Povědomí“ je třeba budovat, kultivovat a posilovat ve vnitřním obratu, aby neupadlo na periferii, nekonečnou roztržitost, ideologizaci a digitální krmení. Akt, jako když se vytáhnete z bažiny předklonem. Rozvíjení kultury pozornosti vyžaduje svobodu, zájem, čas a energii. Ponořit se do prázdna až k rozvoji vnitřní sféry je klíč, který si každý může najít jen sám pro sebe. Neexistují žádné recepty, pouze rady. na místě tam, kde to vlastně „teče“, jako ve vývoji hry na nástroj, se to stává potřebou; nepotřebuje žádnou zvláštní situaci, žádnou příležitost, žádný meditativní folklór. Mnohé, včetně antroposofických mytologií, obrazů, specifikací, tipů a tradic, se stávají zátěží, protože obsahově zahlcují samotné hledací hnutí a odvádějí jeho pozornost od jádra měkkého zaměření, dokonce mu přímo brání. Tradiční esoterické „poznání“ ve formě výuky se snadno stává náhražkou skutečného, reálného pohybu. Přebujelé mýty a závěry i mystifikace na poli politickém naplňují skutečnou intelektuální práci. Tipy a tradice se stávají zátěží, protože zaplavují samotné hledací hnutí obsahem a odvádějí jeho pozornost od jádra měkkého zaměření, dokonce mu přímo brání. Tradiční esoterické „poznání“ ve formě výuky se snadno stává náhražkou skutečného, reálného pohybu. Přebujelé mýty a závěry i mystifikace na poli politickém naplňují skutečnou intelektuální práci. Tipy a tradice se stávají zátěží, protože zaplavují samotné hledací hnutí obsahem a odvádějí jeho pozornost od jádra měkkého zaměření, dokonce mu přímo brání. Tradiční esoterické „poznání“ ve formě výuky se snadno stává náhražkou skutečného, reálného pohybu. Přebujelé mýty a závěry i mystifikace na poli politickém naplňují skutečnou intelektuální práci.
Vnitřní obrácení a vylití
Je to jako otočit se kolem Marie Magdaleny u hrobu: věnovat pozornost vědomí spojenému s minulými obsahy, senzory a asociacemi je jako vzkříšení; druh objevování své živé přirozenosti; fontána mládí. Především je to však také sebezkušenost, protože já je pozornost. Tolik popisovaná sféra spočívá v ustavení této sebezkušenosti. Jak však ukazuje praxe, není to zdaleka jediný aspekt.
Protože sféra je pól, který je včas nahrazen úplnou niterností, skládáním vědomí, ale i emocionálního světa, jakoby ve selektivní dynamice: druhým pólem. A tento bod vyzařuje z oblasti srdce přes končetiny – zejména střed rukou – do okolí. Oddanost je tak komplexní, jak si lze představit – je to především podstatná, podstatná láska, kterou lze na tomto pólu zažít. U Rudolfa Steinera tato úroveň zkušenosti zní takto: „Duchovní bytosti proměňovaly člověka, když do lidského těla proudilo to „ona cítí“, které bylo dříve pouze v nich. Proto, když se esotericky usilující člověk znovu ponoří do tohoto „ona cítí“ podobným způsobem, jak je popsáno výše, povznese se k odpovídajícím tvůrčím silám vyšších světů. Musí pouze soustředit celé své vědomí na dvě paže a ruce na "Ona cítí". Z myšlenky „Cítí“ pak bude proudit vnitřní život nepopsatelné blaženosti. Tento pocit lze popsat jako pocit lásky v aktivní existenci. Člověk si tak uvědomí, jak kreativní láska míří prostorem a svým skutkem vnáší do všeho oživující dech.“ (6)
Na této úrovni duchovního zážitku si lze představit jakýsi dech, ve kterém „ona cítí“ proudí ven jako brána srdeční čakry přes paže a ruce do okolí, zatímco na druhé straně je vnitřní prostor stabilizován v sférické I , proti kterému se povrchy a tvary vlní jako vlny světla v měnících se barvách zvenčí. Obě strany této zkušenosti jsou prožívány jako světově duchovní a přesto jako individuální. Naopak v největší oddanosti se posiluje pocit být zcela „celý“ a být sám se sebou. Na rozdíl od ega, já přichází k sobě tím, že se dává pryč. A toto průhledné vědomí samozřejmě ví, že tento proces duchovního dýchání je pouze začátkem všeho. Samozřejmě, že tato polarita bude také překonána, ale toto nezralé duchovní já, kterým jsem stále příliš zranitelný. Vzpomenu si, až přijde čas. Každý si toho všimne. Je to naprosto běžný lidský způsob. Není to osobní, ale zároveň to nejosobnější, co si lze představit. Ale je to vždy začátek. Počáteční bytí je duchovní podstata a podpis.
Soustředné kruhy ve "vesmíru"
Každý, kdo chce sledovat tento dynamický proces sférické obraznosti, nadechování se, rozprostírající se jako rozšiřující se vlny na hladině rybníka po vhození oblázku, najde v textech Rudolfa Steinera mnoho pasáží. Nezřídka to zdaleka předčí každodenní meditační praxi, ale přesto je to přesně v dynamice, kterou lze dosáhnout na prvních prahových hranách duchovní zkušenosti. Pro rozšíření pohledu zde uvádíme úryvek z textu, který popisuje určitou fázi života po smrti:
" Ano, ale jakmile jsme nejprve rozšířili svou bytost po vesmíru, pak ji vtáhli zpět do sebe, pak začneme v nás, nemohu to vyjádřit jinak, co jsme přijali tím, že jsme rozšířili své bytí do celého světa, a co střídáme za jeden provaz, to nám začíná říkat, co to je. A pak říkáme mezi smrtí a novým zrozením: Logos, do kterého jsme se ponořili jako první, Logos v nás promlouvá.
Zde na zemi cítíme přednostně ve vztahu k fyzické řeči, že slova rozvíjíme výdechem. Mezi smrtí a novým zrozením máme pocit, že slova, která jsou rozprostřena ve vesmíru a která znamenají podstatu vesmíru, k nám přicházejí, když dýcháme ve své bytosti a odhalují se v nás jako světové slovo. Vydechujeme zde na zemi, dýcháme v duchovním světě. A když se sami se sebou spojíme, co nám říká Logos, co nám říká kosmické slovo, rozzáří se v našem bytí kosmické myšlenky. Zde bojujeme prostřednictvím našeho nervového systému, abychom živili pozemské myšlenky, tam do sebe nasáváme myšlenky světa z jazyka Loga, který vzniká poté, co jsme poprvé rozšířili své bytí po vesmíru.“ (7)
rohové stáje světa
Vesmír a posmrtný život mohou čtenářům zajít příliš daleko, možná jim lézt na nervy. Nemůžeš za to. Obecně platí, že antroposofie jako celek nadále upadá, a ne bezdůvodně, do kolejí postranních myslitelů. Dokonce i Jeremy Smith zavřel svůj blog (8) během období Corony, ne kvůli svému závazku k Brexitu, kvůli podivnému esoterismu Judith von Halle a s plným koronským skepticismem, ale kvůli jeho vnímanému „selhání jako antroposof“:Vždy jsem měl blokádu, pokud jde o meditaci, a cítím, že mi chybí základní schopnost to udělat, přestože jsem se o meditaci v průběhu let usilovně snažil při různých příležitostech s různými učiteli a spisovateli. Tato neschopnost meditovat je vážným kamenem úrazu na cestě k duchovnímu rozvoji, což znamená, že padnu na první překážku a nemám přístup k práci s mantrami První třídy nebo cvičením Poznání vyšších světů. To také znamená, že zážitky a obrazy, které Steiner popisuje, když se připravuje na „překročení prahu“ mezi fyzickým/smyslovým světem a neviditelnými světy za ním, jsou pro mě uzavřenou knihou. Filozofii svobody nepovažuji za snadnou práci, se kterou bych se mohl zapojit,
Po letech čtení Steinerových přednášek a knih a psaní o nich na tomto blogu mám pocit, že se dokážu udržet v konverzacích o většině témat antroposofie, ale nemohu tvrdit, že jsem si vyvinul nějaké duchovní schopnosti – žádná jasnovidnost, žádné vedení od duchovní zdroje, žádná setkání s elementály nebo vědomí andělů (kromě jednoho setkání před mnoha lety, kdy jsem byl v hlubokém zoufalství). Zůstávám tedy zaseknutý v tom, co je primárně intelektuálním světovým pohledem na antroposofii, ale nedělám žádný pokrok v tom, co by mělo být jádrem, což je rozvoj nových duchovních schopností.“ (8)
Je to hořké a upřímné zároveň. Existuje také další pravda, že to, co si Smith sám pro sebe poznamená, nedostatek podstatné a nezávislé intelektuální práce, se zdá být normou. Zdá se, že zpolitizovaná a ideologizovaná nadřazenost, zápasy o suverenitu výkladu a flirtování s pravicovými světonázory převálcují hnutí osobního hledání a bagatelizují a kazí antroposofickou identitu. Krédo Georga Kühlewinda, formulované před generací navzdory jeho vlastním pochybnostem a argumentům, je jistě chápáno stále méně: „Lidé přestávají být pokoutnými světy, světlem zalité jednoty, rájem sebevědomí, tj. přichází království nebeské." (9)
Reference__________________________
1 Salvatore Lavecchia, já jako konverzace. Antroposofie smyslů. Stuttgart 2012, s. 94
2 SL, str. 96f
3 SL, s. 111
4 Georg Kühlewind, Esoterika poznání a jednání ve filozofii svobody a okultní vědě Rudolfa Steinera, Stuttgart 2009. S. 29
5 GC, str. 27
6 Rudolf Steiner, Z obsahu esoterické školy, číslo 1, vlastním nákladem Marie Steiner, Dornach 1949, s. 32
7 Rudolf Steiner, Vztah hvězdného světa k člověku.. GA 219, Dornach 1994, s. 18
8 https://anthropopper.com/2021/11/04/my-failures-as-an-anthroposophist/
9 Georg Kuehlewind, de profundis. Dopisy přátelům, Stuttgart 2013, s. 94
https://egoistenblog.blogspot.com/2022/07/die-sonnenhafte-leere.html#more
2024 ©