Rozhovor s Jaroslavou Black-Terletskou, narozenou na Ukrajině a kněžkou křesťanského společenství v Kolíně nad Rýnem, o válce v její zemi.
Rozhovor vedl Wolfgang Held, 2. BŘEZNA 2022
Před třemi dny Rusko zahájilo vojenskou invazi na Ukrajinu. Co si myslíte, cítíte?
Jaroslava Černo-Terletská Jsem velmi znepokojena. Často slýchávám, že Ukrajina je mladá entita, ve které se stát ještě musí nalézt. To je pravda, pokud posuzujete historii rozpadem Sovětského svazu. Pokud zvednete oči a podíváte se dál, Ukrajina je prastará entita. Kyjevská Rus byla starověká říše, ze které se později vynořily Ukrajina, Rusko a Bělorusko. Musela se prosadit proti Mongolům, Tatarům, musela se prosadit proti všem možným národům, protože byla znovu a znovu napadána – i sousedními národy, jako bylo Polsko nebo Německo. Znamenalo to bojovat, abychom se ochránili a tak našli sami sebe. Ale to už je minulost! To, že se takový útok nyní na naši zemi znovu valí, že se něco takového děje, není jen lidskou katastrofou, ale i historickou. Prostě nejde o čas. Zdá se, jako by bylo vzkříšeno poslední, předposlední století. To je důvod, proč mnoho lidí na Ukrajině, a nejen tam, cítí, že je to špatné. Co je úplně špatně, je – bez ohledu na to, co si myslíte o Rusku, Ukrajině, Evropě, EU, NATO. Nehledě na všechny tyto rozpravy je to od základu špatně. Nepatří to do našeho století. Ano, tak to teď cítím.
Slyšel jsem od holandských přátel, že invaze německého Wehrmachtu do jejich země v roce 1940 byla tak strašná, protože to byla od bratrské země, kdo je napadl. Je to s Ukrajinou podobné?
Ano, pocit je podobný, protože stejně jako mezi Německem a Nizozemskem existuje i jazyková blízkost mezi Ruskem a Ukrajinou. Jako sousední země máte nejen společnou historii, ale cítíte se také spojeni na jazykové úrovni. Proto je útok tak brutální.
Jak zní ukrajinským uším ruský narativ nebo válečná propaganda, že Ukrajina patří k ruskému impériu a není skutečným národem?
To zní ukrajinským uším velmi špatně, protože, jak již bylo zmíněno, historie Ukrajiny je stará více než 1000 let. Pokud chcete vyvozovat tvrzení z vyprávění zde, pak by Norové mohli také říci, že jako zakladatelé Vikingů mají právo vidět Ukrajinu jako součást své země. "Jednou jsme to dobyli a dosadili jsme naše knížata a krále na ruský trůn, na trůn Rusi, takže země patří nám. Ale naštěstí Švédy ani Nory nenapadne nyní Kyjev napadnout. Historie je tak bohatá! Mnoho lidí pomohlo vybudovat stát Ukrajina, mnoho lidí se zapojilo, v dobrém i ve zlém. Pokud by takové historické příběhy platily i dnes, pak by Polsko mohlo zabrat západní Ukrajinu, protože Halič byla také domovem polského krále Jana Sobieského a měl tuto oblast pod sebou po určitou dobu jako Polsko-Litva. Rakousko by také mohlo povstat a říci, že si nárokuje něco ze západní Ukrajiny, protože západní Ukrajina byla velmi populární v rakousko-uherské monarchii za císaře Františka Josefa. Náš císař otevřel západní Ukrajinu železnicemi a dobrými silnicemi, investoval do kultury. Ano, kde bychom měli začít a kde bychom měli skončit?
Co je Ukrajina? Nachází se na okraji Evropy a uprostřed mezi Asií a Evropou.
Není na okraji, ale ve skutečnosti v centru mezi národy, mezi náboženstvími a kulturami. Tato centrální poloha je požehnáním i prokletím zároveň. Ukrajinci jsou národ, který žije uprostřed Evropy, a přesto se zvenčí jakoby neví kam patří, EU se to zatím neodvažuje Ukrajině přiznat.
Ukrajina je velká země, kde se lidé konečně našli takoví, jací jsou, tak odlišní, jak jsou. Žijí tam Rusové jako krymští Tataři a Ukrajinci, řecká ortodoxní, římskokatolická, ruská pravoslavná, muslimové a velké židovské komunity. Všichni žijí v této zemi na Ukrajině a všichni se společně snaží, bez ohledu na to, jakým jazykem mluví doma a do kterého kostela chodí, postavit se ruskému útoku. To samo o sobě je odpověď. Kdo tedy co může tvrdit ještě dnes a s jakým argumentem?
Současná válka je také konfliktem společenských systémů, mezi demokracií a autokracií. Jak demokratická je Ukrajina?
Ukrajinci jsou od přírody směsicí anarchistů a demokratů. To je legrační směs: lidé na Ukrajině nemají rádi, když jim někdo vládne, určuje je jako cizince. Raději si vystačí s vlastním prezidentem, i když je hloupý nebo zkorumpovaný. Pokud chce někdo zvenčí určovat pravidla hry, všichni Ukrajinci, bez ohledu na to, v jakém jazyce jsou doma, se cítí jednotní a odporují. Tak tomu bylo od dob existence Kyjevské Rusi – jistá tvrdohlavost a odpor vůči každému, kdo přichází zvenčí a chce diktovat, co a jak. Tak to bylo s christianizací. Latiníci, jak se nazývali křesťané z Říma, přišli s úmyslem diktovat zde náboženství. Ti, kteří ještě nebyli christianizováni, se postavili na odpor, říkejme jim obyvatelé Kyjevské Rusi a řekli ne, chceme si zvolit víru sami. Vybrali si, co se jim líbilo. Pěkným příkladem je samozvaná a demokraticky vedená Kozácká republika, jako ochranná armáda proti Turkům-Tatarům, samozaložená bratrská komunita, druh rytířského spolku. Sousední národy také požadovaly jejich služby. Mimochodem, objevují se také v ukrajinské hymně. Ale když se stali příliš silnými, ruská panovnice Kateřina je zrádně zničila. Tak tomu bylo vždy v historii, i když to není dokonalé, i když tento či druhý nebyl tak dobrý prezident. Ale Ukrajinci chtějí, aby se rozhodli sami. A pokud vycítí, že jde o něco shnilého a někdo před ně chce postavit prezidenta, tak se brání. To byl případ zkorumpovaného Janukovyče, placeného Ruskem, který se obohatil naší zemí a nic pro ni neudělal. Ukrajinci mohou být dobromyslní a možná flegmatičtí, ale pokud to pro ně zajde příliš daleko, budou se bránit.
Rusko si nyní také činí nárok na původ Kyjevské Rusi.
Ano, je to tak. Tato tvrzení nevznáší Rusko, ale ruský prezident a jeho politici. Ale nemohou si ji nárokovat historicky, mytologicky ani jazykově. Docela prosté a jednoduché. Jednalo se o mnoho různých slovanských a nejen slovanských kmenů. Byli to Skythové na této úrodné půdě: válečníci a stavitelé země. A pak, v 8. století, přišli Rurikové, Varangové, kteří se vydali do Konstantinopole. Usadili se v těchto oblastech, které byly obývány mnoha malými slovanskými kmeny. Stalo se skutečně něco podivuhodného, něco, co se prý dělo jen ve slovanském prostředí: cizí dobyvatelé ze severu se zde stali knížaty, protože byli pohlceni touto zemí samotnou: touto kulturou, kterou našli, a jazykem, který slyšeli. Kdyby tomu tak nebylo, mluvili bychom dnes o jakémsi Skandinávci. Jak je to možné? Byli pohlceni tímto lidem, protože jej milovali a protože tato kultura je zde silná, zdá se mi. Vitalita této ukrajinské kultury – nebo jak ji nazvat – vedla kmeny ze severu k tomu, aby této kultuře daly svou vlastní identitu. Helga se stala Olgou, Valdemar se stal Vladimírem. Mimochodem: Moskva v té době neexistovala.
Ano, určitě. Externě, tam je velký památník k tomu v centru Kyjeva. Je to socha velké lodi se třemi bratry Kyi (od něj údajně pochází jméno Kyjev), Ščekem a Choryvem a sestrou Lybid, která zde v 6. století založila město. Člověk si vzpomene na knížete Vladimíra I. nebo Jaroslava, moudrého muže, který před 1000 lety postavil mnoho kostelů a založil zlatý věk, rozkvět Kyjevské Rusi. Představují všechny mýty, příběhy a legendy, které obklopují tyto severské kořeny. Mnoho dcer královské rodiny odešlo jako princezny do Francie, Švédska, Norska, Polska a dále propojilo Ukrajinu se západní Evropou.
Je to právě toto soužití slovanského a nordického, co je důvodem krásy připisované Ukrajincům?
Krása a vůle bojovat, ano. Řeknu vám anekdotu. V roce 2018 jsme založili církev v Kyjevě v Křesťanském společenství. Nějakou dobu jsme byli aktivní, ale k oficiálnímu založení došlo teprve před čtyřmi lety. Na oslavy jsme si pronajali velkou budovu v centru města. Na oslavy přijelo mnoho přátel ze zahraničí, také z Gruzie. Ukrajina je obzvláště úzce spojena s Gruzií přes Černé moře, ale také vnitřně. Tam jsem se setkal s gruzínskými hosty v centru města, když seděli na náměstí a dívali se a dívali. Protože byl čas oběda, zeptal jsem se: "Ahoj přátelé, proč tu sedíte a vypadáte takhle? Půjdeme na oběd." Pak mi jeden Gruzínec s povzdechem řekl, že už ho pohled na kyjevské ženy nasytil. Moc jsme se nasmáli.
A co Krym? Rusko zde také uplatňuje nároky a vynucuje je prostřednictvím anexe v roce 2014.
Krym patří do srdce Ukrajiny, ale je jiný než Kyjev. Novou slovanskou christianizaci nám přinesli vyslanci Cyril a Metoděj z Konstantinopole. Důležitou stanicí pro tyto rané křesťany byl Krym. Markus Osterrieder tuto skutečnost popisuje také ve své knize "Sonnenkreuz und Lebensbaum". Legenda říká, že měli inspiraci v noci. Mohli pokřesťanštit Slovany pouze tehdy, pokud pro ně vyvinuli svůj vlastní psaný jazyk a napsali předmluvu k Janovu evangeliu, aby byli osloveni přímo slovy: "Slyšte, Slované, co vám Duch říká." Pak přichází Janovo evangelium. Inspirací bylo, aby se tento nový psaný jazyk skládal ze tří posvátných znaků pro Otce, Syna a Ducha, tj. kruhu, kříže a trojúhelníku. Z těchto znaků by pak mohlo vzniknout mnoho písmen. Cyril byl doma ve starověké řečtině, takže je logické, že bylo vytvořeno písmo tak blízké řečtině.
Nejde o žádné politické otázky, ani o to, co komu řekl Rudolf Steiner. V tu chvíli to není o velké ruské duši.
Do jaké míry je ruská touha po Ukrajině pochopitelná?
Ano, je to pochopitelné. Ukrajina je jako krásná zahrada, zejména z ruské perspektivy. Tam si můžete odpočinout. Země jako velká dača, o kterou se nemusíte starat sami. Jedete tam pěkně, jedete na dovolenou a lidé vaří dobré jídlo. Tak to žije v kolektivní paměti ze sovětské éry. Města jako Lvov nebo Černov mají evropský charakter, stejně jako Kyjev nebo Charkov. Jsou to města, která staví na kultuře, takže si skoro myslíte, že jste ve Vídni. Rusové často rádi jezdí na dovolenou, protože tam je srozumitelný jejich vlastní jazyk, takže se stále cítíte jako doma. Něco je nám odebráno, kam jsme vždy rádi chodili a kde jsme rádi byli, tento pocit je jistě rozšířený. V sovětských dobách jste mohli také jít do Gruzie, země, která je stejně stará a krásná, ale s Rusem se tam cítíte cizí. To je něco úplně jiného. Jazyk vytváří blízkost. Ale také vás to činí zranitelnými.
Je to mýtus. Z tohoto pohledu je Krym něco vzácného, jakési tajemné místo, které visí jako tip na Ukrajinu. Není to ostrov, ale poloostrov, který mluví geografickým jazykem. Kateřina dobyla poloostrov v roce 1783. To není tak dávno. Později přišla smlouva s Chruščovem, která vrátila ostrov Ukrajině. Proto nelze s čistým svědomím říci, že poloostrov byl vždy ruský. Krym nemůže existovat bez ukrajinských dodávek vody, takže existovaly dobré důvody vrátit poloostrov Ukrajině, aby tam mohli být zásobováni lidé.
Se vší hrůzou, kterou tato katastrofa představuje, co vám dává naději?
Mám naději, když se podívám na zprávy a čtu od mnoha přátel, co se na Ukrajině děje. Je tu tak velké bratrství, tak velká solidarita! Lidé si navzájem pomáhají, staré ženy dělají bramboráky a přinášejí je vojákům na ulici, starosta Kličko dělá molotovovy koktejly s chlapci. Prezident, bez jakýchkoliv zkušeností s válkou, si nasadí helmu a říká: Jsem tady. Chcete a musíte bránit svou zemi a dělat to společně. Kyjeva se nevzdáme. To je pocit, který spojuje.
Že Rusko musí osvobodit Ukrajinu od režimu, je narativ lží. Nechceme být osvobozeni, jsme svobodní. To Putina velmi rozčiluje. Ukrajinci se levnému ruskému plynu nepodvolí. Stalin neuspěl ani s vyvolaným hladomorem proti Ukrajině. Za těch nejstrašnějších okolností zemřelo čtyři až osm milionů lidí. Nezáleží na tom, jestli mluvíme rusky, jidiš nebo krymskou Tatarkou, jsme svobodní. Tak se lidé cítí. Nyní existuje velké pouto mezi židovskými komunitami, mezi krymskotatarskými komunitami, rusky mluvícími, ukrajinsky mluvícími, polsky mluvícími. Dokonce i Romové včera ukradli ruský tank. Každý pomáhá, jak může. Všichni jsou shromážděni kolem svobody. Je to o svobodě a sebeurčení.
Potěšil mě rozhovor Geralda Häfnera o Ukrajině. Ale také řekl, že Ukrajina je na okraji. Došlo k jazykovému nedorozumění. Název "Ukrajina" v ruském překladu ve skutečnosti znamená "země na okraji" nebo "země". Ano, Ukrajina je z ruské perspektivy okrajová: po ní jsou katolíci a latinka. Pokud to vezmete v ukrajinštině, pak slovo ‹Krai› není Rand, ale země a ‹U› znamená ‹im› a ne ‹am›. Takže U-Kraine znamená "na venkově", "ve středu země". "Okraj" je jedním z narativů předávaných ruskou stranou. Etymologicky lidé, kteří se vrátili z výbojů nebo cest, pak říkali, že jsou "v zemi", že jsou zase "Ukrajina", tedy zpátky ve své zemi. Tak vznikl název a byl nějakou dobu používán paralelně s ‹Rus›. A mimochodem, Johann Gottfried Herder ve svém cestopisu z roku 1769 říká o Ukrajině velmi prozíravá pravdivá slova. Měly by zde být skutečně citovány. Ale Putin samozřejmě Herdera nečte.
Mám naději? Ano, ano, takže ano, mám velkou naději, když vidím tyto lidi, když vidím, jak jsou bombardována města, Charkov, Kyjev, Oděsa, a přesto lidé neztrácejí svůj humor a vtip. A ženy rodí v noci ve stanici metra. A všichni oslavují narození a říkají: "Teď je dítě pokřtěno ohněm a vodou." Jaké bratrství tam převládá nad národním! Jako by lidé, možná zcela nevědomky, museli chránit něco z těchto vzácných bakterií, o kterých Herder mluvil, pro budoucnost. To je to, co si přeji, abychom my, naši němečtí přátelé, nezůstali nečinní na okraji historie, nezůstávali u vysvětlení slova "z okraje", ale mysleli si, že toto je nyní střed a je to asi střed a že musíme pomoci. Protože být člověkem je dnes uprostřed. A to není o žádných politických otázkách, ani o tom, co Rudolf Steiner řekl o velké ruské duši. Bude existovat, nebojte se, musí se také změnit. Ale dnes je to o pomoci mému bratrovi, který je v nouzi, než bude pozdě. Ukrajina ponechána sama sobě se brání proti zlu minulého století, proti břemenům minulosti. Tyto dobyvačné války do naší doby nepatří. Stejně jako staré myšlení o "sférách vlivu". To je včerejší zpráva. Dnes může vztah vzniknout pouze ze svobody. A lidé na Ukrajině stojí za svou svobodou a zároveň za naší svobodou. Abychom se probudili.
V originále na odkaze: https://dasgoetheanum.com/es-geht-um-die-mitte/
2024 ©