Trojčlennost sociálního organismu - Radomil Hradil

Trojčlennost sociálního organismu - Radomil Hradil, únor 2024

Základní principy a východiska, Radomil Hradil FRANESA 2024

Tento text je rozpracováním autorovy přednášky na téma sociální trojčlennosti, konané v Olomouci 3. února 2024 v prostorách waldorfské školy. Přednáška proběhla v rámci pracovních skupin při interním setkání waldorfských učitelů nazvaném „Digitální svět“. Autor v ní chtěl ozřejmit některá základní východiska trojčlennosti sociálního organismu.

Označení „trojčlennost sociálního organismu“ napovídá, že naším východiskem je chápání lidské společnosti, society jako organismu. Každý organismus může být buďto zdravý, nebo nemocný. Zdraví organismu má jisté předpoklady; nejsou-li splněny, organismus onemocní. V této úvaze nás bude především zajímat, jaké jsou předpoklady toho, aby byl sociální organismus zdravý, a co vede k jeho onemocnění, případně jak se takové onemocnění projevuje. Abychom to poznali, k tomu potřebujeme organiku, tedy vědu o živých organismech; nemáme tím však na mysli dnešní materialistickou biologii, nýbrž organiku vycházející z Goethova přírodovědného zkoumání a rozpracovanou Rudolfem Steinerem v jeho anthroposofii.

Trojčlennost lidského organismu

Abychom si přiblížili pojem organismu, vyjděme z uspořádání člověka. Podíváme-li se na lidské tělo, na jeho postavu, povšimneme si základní polarity. Na jedné straně máme pól hlavy, který se vyznačuje kulovitým tvarem, uzavřeností v kostěné schránce, a má tedy dostředivý, centripetální charakter. Naopak pro končetiny je charakteristická paprsčitá tendence: horní i dolní končetiny začínají jednou kostí (pažní a stehenní), od kloubu následují dvě kosti (vřetenní a loketní, holenní a lýtková) a celá končetina končí pěti prsty. Máme zde tedy odstředivý, centrifugální charakter, který je při pohledu na lidskou kostru velmi dobře patrný.

Jestliže mluvíme o pólech v živém organismu, je nutné připomenout, že tyto póly se vyznačují nejen svou opačností, ale také tím, že své působení vysílají do organismu. Každý pól představuje krajnost a svůj extrémní ráz se neustále snaží vtisknout organismu jako celku. Představme si celek organismu, na jeho protilehlých stranách dva póly zcela opačných vlastností, jež – každý ze své strany – vytrvale svým působením organismus prostupují. Cítíme jednak napětí, které mezi póly vzniká a které je také předpokladem života organismu, a jednak nám tane otázka, co se děje uvnitř, kde se působení pólů setkávají, respektive střetávají.

Vrátíme-li se k anatomii lidského těla, nacházíme mezi hlavou a končetinami hrudní koš, který v horní části ukazuje tendenci k zaoblování a uzavřenosti, směrem dolů se pak v podobě žeber rytmicky otevírá a dole je zcela otevřený a lze říci paprsčitý.

Připojme k anatomickému hledisku hledisko fyziologické, hledisko funkčnosti: V hlavě sídlí nervově-smyslová soustava, která dostředivě vnímá vnější svět; s končetinami je spojena soustava látkové výměny a (odstředivého) vyměšování. Hlava zůstává v klidu, v nehybnosti, zvláště ve své horní, mozkové části, a otřesy jsou pro ni nebezpečné. Mozkové závity jsou jasně uspořádány, v hlavě vládne řád. V trávicím traktu panuje neustálý pohyb, uspořádání střevních kliček je v porovnání s mozkovými závity mnohem pohyblivější. Pól hlavy je pólem klidu, „studeným“ pólem, pól končetin a látkové výměny pólem pohybu, „horkým“ pólem.

Ve střední části organismu jsou protichůdné vlivy pólů vyrovnávány. Má-li být organismus zdravý, nemohou na sebe vlivy pólů prostě jen narážet a mísit se; musí zde být samostatná soustava, která vytváří rovnováhu. V lidském organismu je to rytmická soustava dechu a krevního oběhu, sídlící v hrudi. Dech v pravidelném rytmu spojuje uvnitř a vně, krev v rytmu tepu obíhá celým organismem.

Pro pochopení jakéhokoli organismu a jeho zdraví je důležité uvědomit si, že střední, vyrovnávající soustava či sféra má v tomto ohledu zcela zásadní význam. Z pólů vychází jednostranná tendence, která je sice – ve vzájemném působení obou pólů – podmínkou života organismu, zároveň je však chorobná. Převáží-li studený vliv hlavového pólu, onemocní organismus „studenými“ nemocemi, sklerotizací, kornatěním; převáží-li horký vliv pólu látkové výměny, trpí organismus zánětlivými nemocemi. Bylo by však omylem domnívat se, že zdraví organismu lze zajistit eliminováním, odstraněním extrémního působení pólů; toto působení je nutné, avšak musí být vyrovnáváno, harmonizováno zdravým a silným středem. Zdravý střed je rozhodujícím předpokladem zdravého organismu. Rytmický střed je léčitel organismu.

Znalost zákona polarity a vyrovnávajícího středu je prastará. Staří alchymisté či rosikruciáni používali pro dvě polární kvality pojmy „sal“ a „sulfur“. Sal neboli sůl je studený pól, který má tendenci krystalizovat, ztuhnout, ustrnout, vysrážet se; sulfur neboli síra je pól ohnivý, sršící, vyzařující, rozplývající se. Oba pojmy ovšem musíme chápat jako procesy, nikoli jako stavy. Střední, vyrovnávající proces nese název merkur a má povahu zprostředkování, pohybu střídavě či souběžně jedním i druhým směrem mezi dvěma krajnostmi. „Merkurium“ bylo označení pro pohyblivou rtuť; Merkur jako latinská obdoba Herma byl poslem bohů, který – vybaven křidélky na opáncích či přilbici – se rychlým letem pohyboval mezi bohy a pozemšťany, je ovšem také bohem obchodníků a lékařů (ale též zlodějů, kteří berou tam, kde něco je, aby to přišlo jinam, kde to předtím nebylo). Vzpomenout můžeme jeho hůl ovinutou dvěma hady jako obraz merkuriálního procesu. V křesťanství zaujímá jeho roli léčitele archanděl Rafael.1

Rostlina je obráceným člověkem: salový, koncentrující pól má v kořeni, který přijímá živiny z půdy a je nejtvrdší části rostliny, sulfurický pól pak představuje květ, který se otevírá do volného prostoru a vyzařuje barvu a vůni a uvolňuje do ovzduší jemný pyl; květ je nejjemnější, nejcitlivější částí rostliny. Zelený stonek a listy jsou pak její merkuriální částí, která vede vodu a živiny z kořenů vzhůru a asimiláty v opačném proudu dolů.

U člověka ovšem můžeme k jednotlivým článkům, respektive soustavám přiřadit také duševní funkce či síly. Rudolf Steiner toto spojení poprvé představuje veřejnosti v roce 1917, kdy v jeho knize O záhadách duše zazní dnes už památná slova: „Fyzickým základem duševního života je tělo jako celek, nejen v něm zahrnutá nervová činnost. A zatímco duševní život lze pro obvyklé vědomí opsat představováním, cítěním a vůlí, tělesný život lze opsat nervovou činností, rytmickým děním a pochody látkové výměny.“2 Duševní děje se tedy neodehrávají jen v nervové soustavě; ta je sídlem myšlení či představování, zatímco cítění je vázáno na rytmickou soustavu dechu a krve a chtění neboli vůle na soustavu látkové výměny a končetin. Rozdělení duševních funkcí na tři uvedené činnosti není nijak nahodilé, nýbrž zákonité: jedná se o tři základní duševní síly, vzájemně se principiálně lišící svou povahou. Jako má tělesný organismus tři články, z toho dva opačně polární a jeden střední, zprostředkující, má dva polární a jeden střední článek i organismus duševní.

Podívejme se po tomto konstatování a s těmito vědomostmi na sociální organismus.

Trojčlenný sociální organismus

Rudolf Steiner ukázal, že i sociální organismus sestává ze tří principiálně odlišných článků, respektive že v něm probíhají děje trojího rázu; tyto články či děje označil jako duchovní život, právní život a hospodářský život.

Nemůžeme si tedy představovat tři strnulé předmětné oblasti, ale mnohem spíše tři různé procesy, tedy trojí, třemi různými způsoby se odehrávající život. Zdůrazněme, že ani tady, stejně jako u trojčlennosti organismu člověka, se nejedná o žádný umělý konstrukt, ale o poznatek reálně existující zákonitosti. Tyto tři sféry společnosti nejsou nahodile vymyšlené, nýbrž svou povahou se zásadně lišící oblasti. Nechceme tedy společnost uměle rozdělit na tři složky, které jsme libovolně vymezili, nýbrž chceme ukázat nutnost diferencovaného přístupu k těmto třem oblastem, má-li být organismus společnosti jako celek zdravý.

První oblast představuje tzv. duchovní život, který zahrnuje veškeré vzdělávání, vědu a výzkum, kulturu a umění i oblast náboženství. Rozhodující v této sféře jsou individuální vlohy a nadání a také individuální úsudky.

Protipólem je tzv. hospodářský život, v němž jde o výrobu, oběh a spotřebu zboží. Této oblasti budeme dále věnovat zvláštní pozornost.

Třetí, prostřední sférou je tzv. právní život. Jeho základem jsou dohody mezi lidmi, zákony, práva a povinnosti. Tato oblast zprostředkuje mezi oběma póly – i tomu se ještě budeme věnovat.

Když se ve francouzské revoluci vynořily tři velké ideály lidství: Liberté – Égalité – Fraternité, tedy volnost – rovnost – bratrství, znamenalo to velký pokrok v dějinách lidstva. Problém však spočívá v tom, že si tyto ideály částečně vzájemně odporují a zdá se být nemožné plně je uplatnit a skloubit. Dalším významným pokrokem ve vývoji lidstva bylo Steinerovo poznání toho, že každý z těchto ideálů musí být uplatněn v jiné sféře společnosti. A opět se zde nejedná o „kategorický imperativ“, o jakýsi morální předpis či apel, nýbrž o poznatek zákonité nutnosti. Jedině bude-li každý z těchto tří principů uplatňován v té oblasti společnosti, do níž patří, může být společenský organismus zdravý. Nelze je uplatňovat všechny všude; a naopak: každá ze tří sfér společnosti nevyhnutelně potřebuje právě ten „svůj“ princip ke své zdárné existenci.

Goethův obraz čtyř králů

Rudolf Steiner poukazuje v souvislosti s trojčlenností sociálního organismu na Goethovu Pohádku o zeleném hadu a krásné Lilii (1795), v níž se objevují postavy čtyř králů, reprezentujících duševní síly člověka: král zlatý neboli král moudrosti, král stříbrný neboli král zdání, král bronzový či měděný neboli král síly a král smíšený, v němž se všechny „kovy“ bez ladu a skladu mísí. Goethe tedy správně vnímá tři základní síly či schopnosti lidské duše: moudrost, kterou v anthroposofické nauce o člověku označujeme jako myšlení, zdání, přičemž německé Schein lze přeložit i jako jas a Goethe tímto výrazem zjevně poukazuje na oblast vnímání krásna, tedy na estetické cítění – v anthroposofii zde hovoříme obecně o cítění – a nakonec síla či moc (Gewalt), což odkazuje na oblast vůle.

V kritické chvíli, kdy nastává den a králové se mají v chrámu ujmout vlády, se smíšený král rozpadá:

„Stařena odkvapila a v témže okamžiku objevila se zář vycházejícího slunce ve věnci chrámové kupole. Stařec vstoupil mezi jinocha a pannu a zvolal mohutným hlasem: ‚Jsou tři, kteří vládnou na zemi: moudrost, jas a moc.‘ Při prvém slově povstal zlatý král, při druhém stříbrný a při třetím se pomalu zvedl měděný, ale vtom se smíšený král neobratně sesedl. Kdo jej viděl, stěží se zdržel smíchu, přestože byla chvíle slavnostní, neboť on neseděl, neležel, neopíral se, nýbrž se neforemně zhroutil.“3

V lidském duševním organismu vládnou ruku v ruce tři králové: myšlení, cítění a chtění; jakmile se vše neorganicky promíchá, království se hroutí. – Rudolf Steiner obraz vztahuje k sociálnímu organismu:

„I když Goethe sám tak neučinil, můžeme v jistém ohledu poukázat na to, že zlatý král by odpovídal onomu sociálnímu článku, který označujeme za duchovní článek sociálního organismu, král zdání, stříbrný král, by odpovídal politickému státu, král síly, měděný král, by odpovídal hospodářskému článku sociálního organismu a smíšený král, který se sám o sobě rozpadne, představuje jednotný stát, jenž sám o sobě nemůže trvale existovat.“ 4

První případ nemoci sociálního organismu tedy nastává tam, kde jsou všechny tři sféry promíchány v takzvaném jednotném státu, tedy státu centralisticky řízeném, majícím tendenci do všeho zasahovat a všechno regulovat. – Organismus, ať už fyzicky-éterný nebo ten duševní, může zdravě fungovat jen tehdy, jsou-li jednotlivé orgány a orgánové soustavy, respektive jednotlivé duševní síly a funkce na jedné straně samostatné, svébytné, zároveň však na druhé straně úzce propojené a navzájem komunikující, spolupracující. Organismus nelze vnitřně „zglajchšaltovat“, nivelizovat, zároveň ale ani nesmí být jednotlivé články navzájem izolovány. Podívejme se nyní na další dva aspekty trojčlennosti sociálního organismu, o nichž hovoří Rudolf Steiner.

Časové a prostorové začlenění sociálního organismu

Duchovní život je postaven na nadáních a vlohách, které si lidé přinášejí s sebou do života a dostali je takříkajíc do vínku. Nepřinášejí si je však s sebou proto, že je mají ve své genetické výbavě, nýbrž proto, že je získali ve své existenci před narozením, v předzrodném životě – ať už v minulém pozemském životě, nebo v duchovním světě v životě mezi minulou smrtí a tímto narozením. Prostřednictvím duchovního života tak do sociálního organismu vplývají impulzy z duchovního světa.

V právním životě žijeme plně v přítomnosti; to, co se odehrává mezi lidmi na poli práva, patří cele k jejich pozemskému životu; pro předzrodný ani posmrtný život to nemá význam.

Z hospodářského života si odnášíme impulzy do svého posmrtného života, do duchovního světa. Rudolf Steiner to v lednu 1920 formuluje slovy: „To, co působí v hospodářském životě prostřednictvím bratrství nebo nebratrství, co lidé dělají jeden pro druhého, jak jeden pro druhého hospodaří, nemá – jakkoli zvláštně to zní – význam pro tento život mezi narozením a smrtí, nýbrž má to velký význam právě pro život po smrti. […] To, co se zde odehrává formou hospodářského života, je příčinou toho, jak budou lidé žít mezi smrtí a novým narozením. Je-li například hospodářský řád postaven pouze na egoismu, znamená to, že lidé budou mezi smrtí a novým narozením do značné míry poustevníky, že budou mít nesmírné problémy najít druhé lidské bytosti, zkrátka pro život mezi smrtí a příštím narozením má obrovský význam, jak se zde člověk hospodářsky chová.“5

Tolik k hledisku času. Z geografického hlediska hovoří Rudolf Steiner o následujícím rozložení: anglosaský Západ, především tedy anglicky mluvící země, má zvláštní vlohu pro hospodářský život; převažuje zde hospodářské myšlení a stát je pouhou „dekorací“, hospodářský život zde má tendenci ostatní sféry společnosti si plně podřídit. Základním principem je zde pozemský rozum. – Slovanský Východ, zejména Rusko, tíhne k duchovnímu životu, který je zde dnes už ovšem dekadentní: vychází z dávné orientální moudrosti, ta už ale neodpovídá potřebám doby, a je tudíž retardující. Základním principem je zde zjevení z duchovního světa. – Evropský Střed, k němuž Rudolf Steiner počítá především německy mluvící Evropany, k němuž ale můžeme přiřadit i západní Slovanstvo, tíhne k státněpolitickému, juristicko-vojenskému životu, což znamená, že má tendenci byrokratizovat všechny sféry společnosti, podřídit hospodářský i duchovní život státní správě. Steiner uvádí jako příklad Napoleonovu kontinentální blokádu jakožto politické opatření, oproti Cromwellovým navigačním aktům jakožto ryze hospodářskému opatření Angličanů. Dnes bychom jako projev této byrokratizující tendence Středu mohli uvést bruselské pojetí Evropské unie, založené především na legislativních opatřeních, na předpisech a směrnicích upravujících všechny sféry života. Zároveň do toho ovšem vstupuje západní tendence podřídit vše hospodářským zájmům.

Příznačná pro toto geografické rozložení je i historická skutečnost, že Němec Karel Marx odchází do Anglie, aby zde přijal hospodářský impulz, načež jeho učení získává ve střední Evropě ve snahách sociální demokracie politický ráz, aby pak bylo Leninem přeneseno na Východ, kde se stává náboženským kultem. Připomeňme si jen nabalzamovaného Lenina, po vzoru egyptských faraonů vystaveného v mauzoleu na moskevském Rudém náměstí, nebo naše socialistické oslavy prvního máje s tribunami potaženými červeným suknem, s průvody, alegorickými vozy, mávátky, provoláváním slávy a transparenty: zřetelně zde vidíme znaky orientálního kultu. – Rudolf Steiner shrnuje:

„To, co má na Západě podobu hospodářských impulzů, vedoucích k hospodářským bojům, bylo spoutáno do juristicko-státních představ, žilo v evropském Středu ve druhé polovině 19. století a ve století 20. jako marxistický životní názor a uchvátilo široké masy obyvatelstva. Rozšířilo se však rovněž na Východ, tam, kde se v Evropě již začíná uplatňovat orientální ráz. A tady nabylo jiných forem. To, co má na Západě hospodářský ráz a ve Středu ráz státně-politický, pak na Východě získává zřetelně náboženský ráz.“ 6 (Dnes v globalizovaném světě je všude spíše mix, až na výjimky)

Volnost – rovnost – bratrství

Uvedli jsme si, že každý ze tří velkých ideálů francouzské revoluce – a zároveň jeden ze tří velkých ideálů lidství jako takového – musí být uplatňován v jiné sféře společenského života, má-li být sociální organismus zdravý.

Že si lidé mají být před zákonem rovni, vnímá dnes snad každý jako samozřejmost; na nerovnost práv a povinností, na nespravedlivý rozsudek jsou lidé obecně velmi citliví, neboť vnímají, že tím je ohroženo samotné jádro jejich lidské důstojnosti, lidské existence. V teologii byla vždy zastávána teze „před Bohem jsou si všichni rovni“; z pohledu Božího není mezi lidmi rozdílu, a zemře-li člověk a stane před Božím soudem, je lhostejno, zda byl bohatý či chudý, urozený či prostého původu. V pozemském životě však ve středověku rovnost mezi lidmi nepanovala: panovník měl jiná práva a povinnosti než poddaný, šlechtic jiná než nevolník. Francouzská revoluce klade důraz na „rovnost před zákonem“, tedy rovnost již v pozemském, nikoli až v posmrtném životě. – Dnes je tento požadavek pro nás samozřejmým předpokladem naší důstojné existence.

V duchovní sféře postrádá požadavek rovnosti smysl. Každá lidská individualita má jiné vlohy a dovednosti a k jejich uplatňování potřebuje svobodu neboli volnost. Oblast duchovního života je oblastí individuálních úsudků a individuální svobody. Instituce duchovního života vyžadují samosprávu. Představa, že by například výzkumné ústavy, školy nebo umělecké instituce měly ze sociálního organismu dostávat prostředky ke své existenci, zároveň by však měly být svobodné, na státu nezávislé, je většině lidí naprosto cizí. Domnívají se, že je správné, aby stát určoval, co se s „jeho“ penězi stane, jak s nimi školy naloží a především co za ně budou děti vyučovat, jaké poznatky a názory jim budou vštěpovat. I v tom se projevuje naše středoevropská inklinace k jednotnému, centralistickému státu, který všechno určuje a na všechno dohlíží.

Ještě vzdálenější je dnešním lidem představa bratrského hospodářského života, ekonomiky založené nikoli na principu konkurence, nýbrž na spolupráci. Přitom je to ale klíčový problém dneška, jemuž se blíže věnujeme v další části tohoto pojednání. Položme si nyní pouze otázku, co rozumíme pojmem „bratrství“. Jestliže někoho vnímám jako svého bratra (či sestru), znamená to, že je pro mě stejně cenný jako já sám. V dřívějších dobách byla pokrevní pouta daleko silnější než dnes, rody či rodiny představovaly individualitu a jedinec v rámci tohoto příbuzenstva vlastní individualitu neměl. Kdo byl pokrevním bratrem nebo sestrou, byl součástí mne samého. Pak se pokrevní pouta uvolnila; dnes pojem bratrství vztahujeme na druhé lidi bez ohledu na příbuznost. Budoucí společnost bude společností lidí, kteří se vzájemně prožívají jako bratři a sestry. I když se nám pojem „bratrství“ může jevit poněkud staromódní či snad příliš patetický, a nahrazujeme jej proto někdy raději výrazy jako „solidarita“ či „spolupráce“, jde přesto o pojem, který přesně vystihuje povahu mezilidského vztahu, který je zde míněn. – Než se však budeme blíže věnovat hospodářskému životu a otázce bratrství jako kardinální otázce dnešního společenského uspořádání, zastavme se ještě krátce u právního života.

Ústřední postavení právního života – mysterium Krista

Právní život, právní vztahy mezi lidmi tvoří střední článek sociálního organismu, a odpovídají tedy dechu a především krevnímu oběhu v lidském organismu. Jak tomu rozumět? Co mají zákony společného se srdcem a krví? Vždyť zákony často vnímáme jako něco nutícího, svazujícího, omezujícího, navíc také studeného, zcela intelektuálního, pocitově nepříjemného. Klíčem pro pochopení této souvislosti je naše chápání srdce a jeho funkce v organismu. Rudolf Steiner často poukazoval na zásadně nesprávný pohled běžné antropologie na činnost srdce a zdůrazňoval, že srdce není pumpa, která svými rytmickými stahy vhání krev do organismu. Ve skutečnosti je tomu naopak: Srdce nepohání krev, nýbrž je krví poháněno. Krev sama – činností éterného těla – obíhá v organismu a uvádí srdce v činnost. Zároveň je srdce smyslovým orgánem, který z krve, jež do něj přitéká z celého těla, vnímá situaci na jednotlivých místech organismu a jeho potřeby. Srdce tedy není jakýmsi direktivním orgánem vnucujícím svůj pulz organismu a vtlačujícím do něj krev, nýbrž je citlivým, pociťujícím orgánem, který zjišťuje potřeby a vychází jim vstříc.

Správný, to jest zdravý legislativní proces by tak měl podobu srdeční činnosti: zjišťování potřeb společenského organismu a vytváření takového právního rámce, který by nejlépe umožňoval jejich uspokojování. Jestliže je srdce orgánem lásky, musel by i zdravý parlament a každá instituce právního života, ale vůbec kterýkoli právní akt být aktem lásky, lidské vstřícnosti. Táňa Fischerová, někdejší poslankyně parlamentu a kandidátka na prezidentku, to na jednom setkání s veřejností formulovala lapidárně: Zákony by musely být vytvářeny a přijímány z lásky k lidem a pro lidi.

Středním článkem božské Trojice je Syn, Kristus. Právní život by musel být praktikovaným Kristem – pak by byl léčitelem sociálního organismu. Značka paragrafu § upomíná na dva hady ovíjející Merkurovu hůl. Jeden had je modrý a druhý červený a představují dvě krajnosti, jež se ve střední části prolínají a ovíjejí. Skutečně léčivým se však střed stává teprve tehdy, vznikneli v něm vlastní svébytná sféra a přestane-li být pouhým prolínáním krajností. Paragraf vytváří uprostřed uzavřený prostor, v němž se tento srdeční střed může zrodit. Je jako mandorla, v níž může působit Kristus – Léčitel světa. V tom spočívá mysterium právního života, středního článku sociálního organismu.

Bratrská ekonomika – otázka poznání

Po neblahé zkušenosti se socialistickou, plánovanou ekonomikou, která nefungovala – tedy neuspokojovala potřeby obyvatel – jsou dnes lidé většinou přesvědčeni, že zdravá a fungující ekonomika musí být založena na konkurenci. Vidí tak ovšem jen dvě krajnosti – centrální státní plán či co nejméně regulovaný trh – aniž by si uvědomovali, že obě jsou stejně nezdravé.

Tržní, konkurenční hospodářství vychází z předpokladu, že hybnou silou společenského pokroku je egoismus. Britský filosof Adam Smith (1723–1790), duchovní otec dnešního ekonomického systému, shrnul své učení do následující teze: „Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za svůj oběd, ale je to jejich ohled na jejich vlastní zájem. Nespoléháme se na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku a nikdy jim nezdůrazňujeme naše potřeby, ale jejich výhody.“ – Říká tím, že základním motivem lidí k ekonomické činnosti není uspokojování potřeb ostatních lidí, nýbrž jejich „vlastní zájem“, vlastní výhody, sebeláska, jedním slovem egoismus.

Proti tomu formuluje Rudolf Steiner v roce 1905 tzv. hlavní sociální zákon (soziales Hauptgesetz): „Prospěch celku spolupracujících lidí je tím větší, čím méně si jednotlivec nárokuje výnosy svých výkonů pro sebe, to znamená, čím více z těchto výnosů odevzdává svým spolupracovníkům, a čím více jsou jeho vlastní potřeby uspokojovány nikoli z jeho výkonů, nýbrž z výkonů druhých.“7 – Německý filosof a umělec Joseph Beuys (1921–1986) tento zákon vyjádřil zcela lapidárně: „Nic pro mě, vše pro druhého.“ – Taková je objektivní podstata hospodářské činnosti v době pokročilé dělby práce, kdy téměř nic z toho, co spotřebováváme, jsme si nevytvořili my sami, a téměř nic z toho, co vytváříme, my sami nespotřebováváme.

Smýšlení vzývající konkurenci můžeme označit za sociální darwinismus, neboť se v sociální oblasti opírá o Darwinovu evoluční teorii, zastávanou velkou částí dnešní vědy v biologické oblasti. Tato teorie říká, že v boji o přežití v rámci přirozeného výběru vítězí ti silnější, zdatnější, kteří pak zakládají další generaci, vkládají do ní své vlohy a zajišťují tím pokrok v evoluci. Hybnou silou evoluce je tudíž boj, to jest egoismus. Tento názor se však jeví jako správný jen z velmi omezeného, lze říci přízemního stanoviska. V posledních desítkách let se už i z řad evolučních biologů ozývají hlasy, které na základě výzkumů říkají, že základním principem života na Zemi není boj, nýbrž symbióza, a že Země je symbiotická planeta.8

Vzájemně výhodná spolupráce je podle nich na Zemi mnohem rozšířenější než vzájemný boj. Je to bezpochyby krok správným směrem, a podaří-li se překonat darwinismus v biologii, podaří se to i v sociálních vědách. Nicméně i v případě symbiózy či spolupráce záleží na tom, co považujeme za její základní motivaci. Pokud se domníváme, že je to především vlastní prospěch: poskytuji svůj produkt proto, abych na oplátku získal produkt, který postrádám a potřebuji – pak setrváváme na pozici omezeného materialismu a stále ještě pokládáme za hybnou sílu pokroku či evoluce egoismus. Jak je tomu z pohledu duchovní vědy, tedy z vyššího stanoviska, které bere v potaz i duchovní, nejen hmotnou realitu?

Správné tušení měl belgický spisovatel Maurice Maeterlinck (1862–1949), když ve své knize Život včel z roku 1901, zamýšleje se nad otázkou, jak dokáží včely vybudovat úžasné dílo plástu, se vysmívá názoru mechanistických zoologů, že dokonalý šestiboký tvar buněk vzniká samovolně jejich vzájemným tlakem, tedy tím, že si buňky navzájem „překážejí“, a přirovnává ho k názoru sociálních věd, že blaho celku může vyrůstat z egoismu jedinců: „Vzájemné překážení tvoří tedy divy, tak jako lidské neřesti z téhož důvodu tvoří všeobecnou ctnost, jež stačí, aby lidské pokolení, jež je často ohavné ve svých individuích, nebylo hnusno v celku.“9 Ne, neřesti jedinců opravdu nemohou tvořit obecnou ctnost a společnost, jejíž příslušníci budou ohavní, bude hnusná i jako celek…

Z pohledu duchovní vědy můžeme rozlišovat dvě základní hybné síly, jimiž jsou strach a láska. Zdrojem skutečné evoluce jako vývoje k vyššímu může být jen láska, nikdy strach. Má-li se udát jakýkoli opravdový pokrok, vývoj k lepšímu, vyššímu, musí být přinesena oběť. Tam, kde ve hmotě vidíme boj, například když šelma uloví býložravce, se na duchovní úrovni, na úrovni skupinových duší, uskutečňuje oběť z lásky; žádný lev by nikdy nemohl ulovit antilopu, kdyby předtím skupinový duch antilopího druhu neposkytl, neobětoval daný exemplář skupinovému duchu lvů. Totéž ale platí i v sociální oblasti: žádná iniciativa, žádná skutečně pokroková komunita, škola, nadace, statek, klinika atd. nevznikne, nepřinesou-li lidé žádnou oběť, a to z lásky k této vtělující se ideji. Pravým zdrojem evoluce není boj o přežití založený na egoismu, tedy strachu, nýbrž je jím služba, láska a oběť.

Podstata hospodářského života a důsledek konkurence

 Podstatou hospodářského života je uspokojování potřeb. Jako lidé musíme jíst, bydlet, mít teplo, ošacení, potřebujeme auta, počítače, telefony atd. Jako se celý sociální organismus skládá ze tří článků, je třemi základními články tvořena i hospodářská sféra: jako opačné póly proti sobě stojí spotřeba, tj. uspokojování potřeb, a výroba jakožto vytváření zboží a služeb. Zprostředkujícím článkem mezi nimi je obchod: ten se stará o to, aby výrobky a služby proudily od výroby ke spotřebě a aby naopak peníze plynuly od spotřebitelů k výrobcům. Obchod je merkuriálním prvkem hospodářského života a Merkur je také plným právem bohem či patronem obchodníků. Vše, co bylo řečeno o středním článku sociálního organismu, tak platí i pro obchod jako střední článek hospodářského života: zdravý obchod je nezištný (jakmile srdce přestane být nesobecké a začne organismu něco vnucovat, organismus onemocní) a je pro hospodářský život léčivý. Jestliže dnes mají lidé pocit, že obchodníci jsou ze své podstaty zloději, svědčí to jednak o nepochopení podstaty obchodu a jednak o tom, že obchod v současném systému egoistické ekonomiky není postaven na správném, zdravém principu, ale že je nemocný. Z nemocného středu ovšem nemůže vycházet zdraví organismu a z nemocného obchodu zdraví hospodářského života.

Zdravý hospodářský život musí být bratrský. Je to objektivní nutnost, vyplývající z výše uvedeného hlavního sociálního zákona. Ať dnes chceme či nechceme, vyrábíme pro druhé a ve své spotřebě jsme na druhé odkázáni. Hospodářský život má dnes altruismus zakotvený ve své samotné existenci a je to, jak již bylo uvedeno, důsledek rozvinuté dělby práce. Znovu tedy musíme zopakovat, že altruismus není etickým požadavkem, ale objektivním, byť obvykle nereflektovaným faktem. A bratrství jako nutný předpoklad zdravého hospodářského života z toho vyplývá.

Jaké má důsledky, není-li hospodářský život bratrský či solidární? Jestliže si ekonomické subjekty konkurují, jsou nuceny získat konkurenční výhodu. V čem může spočívat? Samozřejmě v nízké ceně. Té lze dosáhnout mimo jiné minimalizací nákladů, tedy co nejlevnější výrobou. Je třeba kupříkladu pomocí mechanizace či robotizace nahradit drahou lidskou práci. To má jisté sociální důsledky. Stejně tak má tlak na nízkonákladovost produkce důsledky ekologické. Tomu se společnost snaží zabránit legislativní úpravou. Což znamená, že se snaží nařízeními zabránit tomu, k čemu výrobce nutí tím, že hospodářský život staví na principu „sebelásky“ (A. Smith), tedy vlastního prospěchu a konkurence.

Další možnost dosažení konkurenční výhody spočívá v tom, že firma získá výhodné zakázky pomocí úplatků, přičemž část zisků vyčlení na „investici“ do získávání zakázek. Aby ekonomické subjekty obstály v konkurenčním boji, jsou tak víceméně nuceny pronikat do právně-politické, státní sféry, lobovat, tím ovšem narušovat princip rovnosti a právní život v konečném důsledku korumpovat. Korupce se tudíž jeví jako zákonitý důsledek konkurence uplatňované v ekonomice. Systém, který korupci de iure, prostřednictvím zákonů zakazuje, zároveň k ní však ekonomické subjekty de facto nutí, je pokrytecký, jiným slovem nemocný.

Hospodářský život musí zajišťovat a organizovat výrobu, spotřebu a oběh zboží, služeb a peněz, a to za účelem uspokojování potřeb lidí. Jako jsou v duchovním životě nutné individuální úsudky a samospráva, jsou v hospodářském životě nutné kolektivní úsudky a asociace. „Asociacemi“ nazývá Rudolf Steiner spojení zástupců z oblasti výroby, obchodu i spotřeby, která budou u daného zboží hledat a nacházet potřebný objem a strukturu výroby a též ceny. V procesu zvažování různých hledisek budou dospívat ke kolektivním úsudkům a rozhodnutím. Nejde tedy o živelné působení trhu (ovládané případně egoistickými zájmy vlivových skupin), ani o centrální rozhodování státního aparátu, nýbrž o živé vytváření bratrské či solidární ekonomiky, jejímž motivem je co nejlepší uspokojování lidských potřeb ve společnosti. A platí: Čím lépe budou uspokojovány potřeby ostatních, tím lépe mohou být uspokojovány i mé vlastní.

Peníze – práce – půda

Aby byl hospodářský článek sociálního organismu zdravý, je nutné změnit některé chorobné stavy. První z nich představují peníze. Rudolf Steiner zdůrazňuje, že musí být vyjmuty z působnosti státně-právního článku a o měnu se musí starat výhradně hospodářský článek. V roce 1919 tak řekl: „Dejte od ní [tj. od měny] proboha ruce pryč, pokud jste správcové politického státu, a přenechejte správu měny a peněz hospodářskému organismu. Jedině tak mohou být vytvořeny zdravé základy pro tyto záležitosti.“10

Za měnu tedy ve zdravém sociálním organismu nemůže odpovídat státem řízená centrální banka.

Důležitý je poznatek, že peníze nejsou samy o sobě nic zlého; jsou, řekněme, krví hospodářského organismu a v ekonomickém procesu jsou realizovaným duchem. Umožňují, aby duch vstupoval do hospodářského procesu.11

Co se týče peněz, je dále nutné, aby peníze měly možnost stárnout a být zmlazovány a aby existoval cyklus peněz kupních, půjčovních a darovacích. Ale to je již speciální národohospodářská problematika.

Stejně palčivou otázkou, kterou představují peníze, je i otázka práce. Práce má dnes – jde-li o námezdní práci – charakter zboží. Zaměstnanci prodávají svou práci, kterou však jako takovou prodávat nelze, a prodávají tedy sami sebe; námezdní práce je v tomto ohledu pozůstatkem otrokářství a nevolnictví. Práce nesmí být zbožím a „musí být určována na půdě právního života státu, nezávislého na hospodářském životě“12 .

Třetí oblastí je půda. Půda je výrobním prostředkem, avšak na rozdíl od jiných výrobních prostředků ji člověk sám nevyrábí. Běžné výrobní prostředky jsou nejprve samy vyrobeny, stávají se zbožím, jsou prodány tomu, kdo jejich pomocí bude vyrábět; jakmile se tak stane, přestávají být zbožím a měly by přejít do sféry právního a duchovního života a podléhat zákonům a poznatkům. Půda však od samého začátku zbožím není a nikdy zbožím být nemůže. Půda je něco, co nelze koupit ani prodat, říká Rudolf Steiner, a jestliže se s půdou obchoduje, je to praktikovaná, sociální lež.

Existují ovšem iniciativy, které se snaží opustit tuto praktikovanou lež, přejít k pravdě a ukázat možnost zdravého nakládání s půdou. Výměra půdy spravovaná tímto způsobem zatím sice není velká, nicméně jde o velmi důležité zárodky budoucího zdravého uspořádání. V podmínkách České republiky je takovýmto zárodkem Nadace Pro půdu, která za peníze získané z darů a z pachtovného půdu zakoupí, vloží ji do nadační jistiny, aby byla nezcizitelná, a propachtuje ji zemědělci, který ji ekologicky obhospodařuje a pěstuje na ní plodiny či chová zvířata. Podmínkou je náležitá péče o úrodnost a život půdy. Je to tedy krok, jak v rámci platné legislativy půdu vyjmout z kategorie „zboží“ či „komodita“ nebo dokonce „předmět investice“ či „spekulace“ a zajistit její trvalé užívání s důrazem na zvyšování úrodnosti. Autor tohoto pojednání je v současné době předsedou správní rady této nadace.*

Na závěr této kapitoly se zmiňme ještě o dvou aspektech ekonomického života spojených s půdou a produkcí potravin. V posledních desítkách let se ve světě i u nás rozšiřuje model takzvaného komunitou podporovaného zemědělství (KPZ, CSA), který lze považovat za první krok k asociativní ekonomice. Jestliže si však spotřebitelé zapojení do systému KPZ pouze předplácejí produkci, aniž by měli možnost podílet se svými úsudky na struktuře produkce a cenotvorbě, o skutečnou asociaci ve Steinerově smyslu se nejedná.

Někdy bývá v alternativních kruzích považována za ideál soběstačnost nebo i vydělení se ze společnosti. Člověk samozřejmě nemusí dělat s ostatními všechno špatné, co se ve společnosti děje, avšak vydělení se a snaha o maximální samozásobení, případně nejen v potravinách, ale i jiných věcech běžné spotřeby, snižuje „prospěch celku spolupracujících lidí“ (R. Steiner, hlavní sociální zákon) a jde proti bratrství v hospodářském životě – vzpomeňme Beuysovo: „Nic pro mě, vše pro druhého!“ (V Rusku 1 ha pro ……)

Závěrem

Co člověk potřebuje, aby mohl vést spokojený či dokonce šťastný život? Potřebuje, aby společnost uspokojovala jeho potřeby a potřeby těch, kdo jsou na něm závislí, a aby sám mohl * Bližší informace o Nadaci Pro půdu viz nadacepropudu.cz. uspokojovat potřeby společnosti. To na poli hospodářském. V právní oblasti potřebuje, aby si ve svých právech a povinnostech byl roven s ostatními lidmi. A potřebuje možnost rozvíjet své vlohy a nadání a uplatňovat je ve prospěch druhých, ve prospěch celku; v duchovní oblasti musí mít svobodu v utváření si vlastního názoru. Potřebuje svobodu – rovnost – bratrství, každý z těchto principů na tom místě, na které patří.

„Životní tendence, které vládnou v současné době, budou stále více sílit, až se nakonec samy v sobě zničí. Ten, kdo duchovně prohlédá sociální život, vidí, jak všude klíčí strašné vlohy k sociálním nádorovým útvarům. To je velká kulturní starost toho, kdo prohlédá skutečnost. […] Bude-li se sociální organismus vyvíjet nadále tak jako dosud, vzniknou v kultuře škody, jež jsou pro tento organismus totéž jako rakovinné nádory v lidském tělesném organismu.“

Rudolf Steiner, 1914, několik měsíců před vypuknutím první světové války13

„Sociální otázka dlouho bušila na bránu nejdůležitějších lidských úvah a rozhodnutí. Teď vnikla do domu lidstva. Není možné znovu ji vyhodit ven, neboť je pro vývoj lidstva v jistém ohledu kouzelnicí. Působí nejen na vnější uspořádání lidstva; působí tak, že lidé stojí před nutností buďto změnit myšlení, nebo ke stávajícímu neštěstí připojit další, o to větší.“

Rudolf Steiner, únor 1919, několik měsíců po skončení první světové války14

Poznámky

1 Viz též knihu lékařky Michaely Glöckler Rafael – mysteria nemoci a léčení, Franesa 2018.

2 Rudolf Steiner: Von Seelenrätseln (1917), GA 21; česky in: Prameny waldorfské pedagogiky č. 1, Trojčlennost, Akademie waldorfské pedagogiky 2019. str. 24, přeložil Radomil Hradil.

3 J. W. Goethe: Pohádka o zeleném hadu a krásné Lilii, Votobia 1995, str. 76n, přeložil E. K., překlad upraven.

4 Rudolf Steiner: Nová duchovnost a prožitek Krista ve 20. století, GA 200, Franesa 2024, str. 54, přeložil Radomil Hradil.

5 Rudolf Steiner: Geistige und soziale Wandlungen in der Menschheitsentwickelung, GA 196, str. 127.

6 Viz poznámku č. 4, str. 27.

7 Rudolf Steiner: Lucifer – Gnosis, GA 34, str. 213; česky in: Rudolf Steiner: Trojčlennost jako inspirace. Podněty k řešení sociální otázky, Fabula 2014, str. 37, přeložil Radomil Hradil.

8 Viz Lynn Margulisová: Symbiotická planeta. Nový pohled na evoluci, Academia 2004.

9 Maurice Maeterlinck: Život včel, Zemědělské knihkupectví A. Neubert 1928, str. 111, přeložil Václav Lípa.

10 Přednáška ze 7. března 1919 v Dornachu, in: Rudolf Steiner: Die soziale Frage als Bewusstseinsfrage, GA 189, str. 132; česky in: Trojčlennost jako inspirace (viz pozn. č. 7), str. 163.

11 Viz přednášku z 27. července 1922, in: Rudolf Steiner: Národohospodářský kurz, GA 340, Fabula 2000, str. 55nn; viz též Rudolf Steiner: Trojčlennost jako inspirace (viz pozn. č. 7), str. 177nn.

12 Přednáška z 22. dubna 1919 ve Stuttgartu, in: Rudolf Steiner: Neugestaltung des sozialen Organismus, GA 330, str. 35; česky in: Trojčlennost jako inspirace (viz pozn. č. 7), str. 153.

13 Rudolf Steiner: Hlavní body sociální otázky, GA 23, Baltazar 1993, str. 93n, přeložil Zdeněk Váňa. 14 Přednáška z 12. února 1919 v Curychu, in: Rudolf Steiner: Die soziale Frage, GA 328, str. 103n.