Výzva: Německému lidu a kulturnímu světu! 10.02.1919 Překlad z angličtiny:
Německo věřilo, že je ve své říši, která byla založena před půl stoletím, na čas bez konce. V srpnu 1914 si myslela, že válka, které čelila, se ukáže jako neporazitelná. Dnes se může jen dívat na jeho ruiny. Taková zkušenost vyžaduje sebereflexi. Taková zkušenost totiž dokázala, že padesát let zastávaný názor a zejména myšlenky, které převládaly za války, byly tragickým omylem. Kde lze hledat příčiny této osudové chyby? Tato otázka nyní musí vyvolat proces sebehodnocení v duši každého Němce. Zbude dost sil na takovou introspekci? Závisí na tom samotná existence Německa. Budoucnost Německa také závisí na upřímnosti tázající se mysli – jak jsme se stali obětí tak fatálních mylných představ? Začne-li úvaha o tomto pátrání okamžitě, pak přijde v záblesku porozumění: ano, před půl stoletím jsme skutečně založili impérium, ale opomněli jsme mu dát úkol pramenící ze samotné podstaty jeho národního ducha.
Byla založena říše. V prvních letech existence bylo dbáno na utváření svých vnitřních možností podle požadavků, které rok co rok kladou staré tradice i nové snahy. Později bylo dosaženo pokroku v ochraně a rozšíření vnějších mocenských pozic, které byly založeny na materiálních zdrojích. S tím byly spojeny politiky regulující sociální požadavky nové éry, politiky, které do určité míry zohledňovaly požadavky doby, ale postrádaly větší vizi.
Cíl by mohl být definován, kdyby existovala dostatečná citlivost vůči rostoucím potřebám nové generace. Impérium se tak ocitlo v aréně většího světa bez zásadního směru nebo cíle, který by ospravedlnil svou existenci. Válečný debakl tuto pravdu odhalil nešťastným způsobem. Až do války jiné národy neviděly nic, co by naznačovalo, že Německo mělo historickou světovou misi, která by neměla být smetena. Její neschopnost projevit takovou misi, podle těch, kteří měli skutečný přehled, byla základní příčinou konečného zhroucení Německa.
Nesmírně mnoho nyní závisí na schopnosti německého lidu objektivně posoudit tento stav věcí. Pohroma by měla vyvolat vhled, který se nikdy neobjevil během předchozích padesáti let. Namísto malicherných myšlenek o bezprostředních starostech dne by se přítomností měla vzedmout velká vlna osvícené životní filozofie, která by se měla snažit rozpoznat evoluční síly v nové generaci a oddat se jim s odvážnou vůlí. Opravdu musí skončit všechny malicherné pokusy odmítnout jako nepraktické idealisty každého, kdo má na očích tyto evoluční síly. Je třeba zastavit aroganci a domýšlivost těch, kteří se považují za praktické, ale kteří jsou právě těmi, jejichž úzkoprsost, maskovaná jako praktičnost, vedla ke katastrofě. Je třeba vzít v úvahu evoluční požadavky nové doby, jak je hlásají ti, kteří jsou sice označeni za nepraktické idealisty, ale ve skutečnosti jsou skutečnými praktickými mysliteli.
Již dlouhou dobu „pragmatici“ všeho druhu předvídali vznik nových lidských potřeb. Chtěli jim však vyjít vstříc s tradičními způsoby myšlení a institucemi. Ekonomický život moderní doby vyvolal tyto potřeby. Zdálo se nemožné je uspokojit cestou soukromé iniciativy. Jedné třídě se zdálo nezbytně nutné, aby se soukromá práce v několika oblastech změnila na společenskou; a tam, kde to vlastní filozofie této třídy považovala za ziskové, se změna stala účinnou. Jiná třída chtěla radikálně přeměnit veškerou individuální práci na společenskou práci. Tato skupina, ovlivněná nedávným ekonomickým vývojem, neměla zájem na zachování soukromých cílů.
Veškeré dosavadní snahy o nové požadavky lidstva mají jedno společné: všechny směřují k socializaci soukromého sektoru v očekávání, že jej převezmou komunální orgány (stát nebo komuna); ty však mají svůj původ v předsudcích, které s těmito novými požadavky nemají nic společného. Rovněž se nebere v úvahu skutečnost, že novější družstva, od nichž se rovněž očekává, že budou hrát roli při převzetí, nebyla vytvořena plně v souladu s novými požadavky, ale jsou stále prodchnutá starými myšlenkovými vzory a zvyky.
Pravdou je, že žádná z komunálních institucí jakkoli ovlivněná těmito starými vzory nemůže být vhodným prostředkem pro nové myšlenky. Síly působící v moderní době nabádají k uznání sociální struktury pro celé lidstvo, které chápe něco zcela jiného než převládající názory. Až dosud byla sociální společenství z velké části utvářena lidskými sociálními instinkty. Úkolem doby musí být prostoupit tyto síly s plným vědomím.
Společenský organismus je artikulován jako přirozený organismus. Tak jako se přirozený organismus musí starat o proces myšlení svou hlavou a ne plícemi, tak i společenský organismus musí být organizován do systémů. Žádný systém nemůže převzít práci toho druhého; každý musí pracovat harmonicky s ostatními a zároveň si zachovat svou vlastní integritu.
Ekonomický život může prosperovat pouze tehdy, bude-li se rozvíjet podle svých vlastních zákonů a energií jako nezávislý systém v rámci společenského organismu a nedopustí-li zmatek, aby narušil jeho strukturu tím, že dovolí jiné části společenského řádu – té, která působí v politice. — napadnout to. Naopak, politický systém musí fungovat nezávisle vedle ekonomického systému, stejně jako v přirozeném organismu funguje dýchání a myšlení vedle sebe. Jejich prospěšné spolupráce lze dosáhnout pouze tehdy, bude-li mít každý člen své vlastní životně interagující předpisy a správu. Prospěšná interakce však pokulhává, pokud mají oba členové jeden a tentýž správní a regulační orgán. Pokud je mu dovoleno převzít vládu, politický systém musí zničit ekonomiku a ekonomický systém ztratí svou vitalitu, pokud se stane politickým.
Tyto dvě sféry společenského organismu musí nyní spojit třetí, která se utváří zcela nezávisle, z jeho vlastních životních možností – kulturní sféra s vlastním legitimním řádem a správou. Kulturní části ostatních dvou sfér do této sféry patří a musí se jí podřídit; přesto kulturní sféra nemá žádnou administrativní moc nad ostatními dvěma sférami a může je ovlivňovat pouze tak, jak se navzájem ovlivňují orgánové systémy koexistující v úplném přírodním organismu.
Dnes je již možné dlouze rozvádět nezbytnost společenského organismu a založit pro ni vědecký základ do všech podrobností. Zde však lze nabídnout pouze vodítka pro ty, kteří se chtějí věnovat důležitému úkolu.
K založení Německé říše došlo v době, kdy již mladá generace byla s těmito potřebami konfrontována. Jeho administrativa však nechápala, jak dát Říši poslání s ohledem na tyto potřeby. Jeho pochopení by nejen pomohlo vytvořit správnou vnitřní strukturu; nasměrovalo by to Německo oprávněným směrem ve světové politice. Při takovém podnětu mohl německý lid žít společně s jinými národy.
Katastrofa by nyní měla vést k introspekci. Musí být posílena vůle umožnit sociální organismus. Nový duch – nikoli Německo minulosti – by se nyní měl postavit vnějšímu světu. Nové Německo s kulturními, ekonomickými a politickými systémy, z nichž každý má vlastní administrativu, by nyní mělo začít pracovat na obnově vztahů s vítězem. Německo nedokázalo včas rozpoznat, že na rozdíl od jiných národů se potřebuje stát silnou trojnásobnou artikulací společenského řádu; proto to musí udělat teď.
Lze si představit, jak takzvaní pragmatici říkají, jak jsou tyto nové koncepty příliš komplikované a jak nepříjemné, že pouze uvažují o spolupráci tří sfér. Vyhýbají se skutečným nárokům života a chtějí se samolibě věnovat svým vlastním myšlenkovým návykům. Musí se probudit k faktu: buď se člověk musí odhodlat podřídit své myšlení požadavkům reality, nebo se z debaklu nic nepoučí a tato bída, kterou si sami způsobili, bude donekonečna zvěčňována a znásobována.
2024 ©